Račte poroučet!

Ráčili jste prý mne volati?

Že ne? Pak to byla pouhá lest

těch, kdož chtěli mne sem dostati

a jež boží za to stihni trest!

Když tu však již jsem,

ďas to vem!

Mohu tu i chvíli zůstati –

račte laskavě jen udati,

oč se smím as pokoušet,

jakou látku si mám obrati?

Prosím – račte poroučet! –

Pozoruji cos,

jak by vám to bylo toute même chose;

nuže bon! když nechcete

udat mi, co mluvit mám,

budu povídat zde vám,

co se na jazyk mi připlete –

ať mne rarach sám!

Hle, tu párek,

ona bohyně, on božídárek,

jenž ji láskou souží,

po ní vzdychá jen a touží,

pro ni plápolá a hoří,

lyriky své výlevy ji moří:

„Aspoň hubinku dej na oučet,

ty mé slunce, ty mé zlato!“

Ona čtveračivě na to:

„Račte poroučet!“ –

V městském sadě

kdes neb na zahradě

děti sobě hrají,

dováděj' a hulákají,

jak to děti vůbec znají;

pár jich obroučky též hází

na oko

dosti vysoko,

až tu jedno padne do nesnází

pacholátko

jako cibulátko –

zatočiv se trochu pitomě

kotouček mu uváz' na stromě.

„A jé – ááá –“

v kole dítek hned se rozléhá,

díl jich chrabře dále skáče,

druhý div se s hochem nerozpláče,

jenž tu na strom nemalý

hledí všecek zoufalý.

V tom jak zavolán

nachomejtne se tu pán

zcela neznámý

mezi dítkami;

bez všech rozpaků

chytí tucet ho těch čtveráků

prosíc s nehody své výjevem:

„Pane, vjezte nám tam pjo ten objoučet!“

Pán dí s úsměvem:

Račte poroučet! –

Na domácím plesu,

pomyslím-li na to, hned se třesu,

mladík elegantní,

hezký, intresantní,

k tomu vtipný, amusantní,

aby zasloužil si večeři,

k matce musí se i ku dceři

dvorně chovat,

ochotně ji obskakovat

jako pudlík, jenž se učí „aportovat“.

Dívky, že jsou všecky zadány

na jiné již galány,

nezbývá mladíku

nežli kousnout do šťovíku,

zvolat z nenadání:

„Směl bych prosit, milostpaní,

na tu čtverylku?“

Dáma teprv za chvilku

po zdráhání

všelikém i upejpání

praví: „Ale, pane,

musíte mít slitování,

když se zmatek stane!

Budu-li snad chyb se dopouštět,

jež by mohly vadit,

musíte mi radit!“

„Ó – Ó – prosím – račte poroučet!“ –

Bitva strašná zuří;

děla hřmí a zadovky,

venclovky a krnkovky

rachotí až strach,

jak když sype hrách;

„morituři“,

to jest vojáci,

vrahu vstříc jenž burácí,

nešetříce života ni zdraví,

k útoku se staví.

Trumpeta jak z mrtvých buditele

hlas zní velitele,

jenžto kdesi vzadu

hledí na tu velkou promenádu.

„Nepřítele v boku napadnout,

na krok necouvnout,

byť by muže nezbylo ni z obou čet!“

Račte poroučet! –

Páni Maďaři,

známí šprýmaři,

vzdor své pýše

s druhou polovicí říše

z nenadání

obnovili narovnání.

„My to sice

nepotřebujem tak nutně –

(ač jim v kapsách vypadá to smutně

převelice!)

ale z dobroty nám vrozené

obnovíme smlouvy takto stvrzené:

Ze všeho, co máte,

polovic nám dáte,

a až nebudem nic mít,

neboť musíme přec „nÓbl“ žít –

budem z vašich sobě kapes vypoučet“ –

Račte poroučet!