RÁD BYCH SE ZA MLÁDÍM ROZLETĚL...

Celou noc pršelo. Vzduch je teď jasný.

Par závoj průsvitný s vrchů se zved’.

Horskou jdu cestou. Bože, jak krásný

a jak je veselý ten boží svět!

Krůpěje rosy se blýskají v trávě,

v údolí burácí bystřiny spád.

Opojná radost stoupá mi k hlavě.

Tož je to pravda přec: ještě jsem mlád.

Milenko moje v daleké zemi,

neviděl jsem tě tolik let,

o tobě neslyšel. Ale teď je mi,

jak bych se k tobě vracel zpět.

Co asi děláš, zda vzpomínáš na mne,

a nebo jiného v srdci máš?

Na naše naděje marné a klamné,

kterak si na ně vzpomínáš?

Zdá se mi, jakobych celou tu dobu,

co jsem tě neviděl, mrtev byl,

jak bych teď na cestu vydal se z hrobu

za tebou v dálce tří set mil.

Hlavu chci položit ve tvoje ruce,

přitisknout na ně horký svůj ret.

Rád bych se za mládím rozletěl prudce,

pít jeho něhu a pít jeho jed.