Rád mám mrtvá těla.

Rád mám mrtvá těla,

zlomena v mlhách černých leží chladná,

v těžkém soumraku v tajemné neznámo duše uletěla,

v němém zápasu shroucena síla zrádná.

Beru v ruce žluté hlavy,

v mlčelivém svitu v prázdné důlky oční zírám zničené,

za uprchlou vůní jich snů v bledé záři paprsek vysílám lkavý,

v zážehu křísení mrtvé rty varem pocelu své krve líbám vznícené.

Nervosní prsty kladu na klenby srdce zkamenělé,

vytekly tony z něho v jásotu žhavých illusí na vlnách neznáma bouřící,

vítězný hrob urval tajemných nadějí mystické květy zmrtvělé,

v napjatých akkordech melancholií fantomy minula zablýsknou v posledním dýmu kouřící.

Smutné loučení dlouhým hledem žalujících rythmů se line,

v bizarním víru zčernalé mlhy po života stopě slídím.

Marno. Všude chlad dýchá. Slza hořké krve se z očí řine.

V zadumání třesoucího puchu hrobu stojím. Nelituji, jen závidím.