RÁD VĚDĚL BYCH...

Rád věděl bych, která to z písní bude,

jež na rty lidstva přejde s retů mých,

po také práci dědictví jen chudé,

jak hustým pralesem by pták se mih’.

Do všední snahy, klopotu a shonu

jak harfy andělské by povzdech pad’,

trám spasný tomu, který volá „tonu“!

zdroj žíznícímu v písku pustých lad.

Zda bude to as dítě mého smutku,

mých bojů, pohrdání černý květ,

snů metlice, jíž nedopřán květ skutků,

jež tají v sobě pravdy hořký jed?

Či poupě růžové, na kterém rosa

plá brillantem, jež vpletla v kadeř mou

kdys láska, která přijdouc ke mně bosa

se přitulila na má ňadra tmou?

Kdo najde ji, tu píseň písní mojích,

a v jaké chvíli plesů, strastí, snů?

když unaven se zmítá v marných bojích,

když loká rozkoš z vášně plamenů?

Já nevím. – Ale klidně v mrtvé listí

i tuto píseň kladu, květ svých dum,

a žehnám tomu, kdo ji bude čísti,

a ruku jeho vděčně tisknu k rtům.