Rada Apollonova.

Od Athen do Delf pod Parnassem

dnem nocí rychlý posel hnal.

Hněv Helladou chvěl oním časem

za ránu, kterou barbar dal,

za ránu ve tvář, drnče zbrojí

a stoje tam dnes ve výboji,

kde volný Jon včera stál.

A posel stanul přede chrámem:

„Rci, nesmrtelný, radu hlas,

jak malí velkých pych my zlámem,

jak malí velkým zdrtit vaz?

Zda spravedlivo a zda k štěstí

jít proti pěsti také pěstí –?

to ptá se Aristagoras.“

Rtem pythře bůh řekl na to:

„Věz, nikdo malým není už,

když násilím mu právo vzato,

však v otroka se mění muž,

jenž boha ptá se zpoličkován,

klíč zlaté rady kde je schován:

máš pěst a, je-li tvá, tak buš!

Ne ráně ranou, ale třemi,

když národ trpí, zdráv-li’s, čel,

tím pokoj bude ve tvé zemi,

a bratrem tobě nepřítel.

Pěst proti pěsti, – ten je větší,

kdo v čas má meč svůj proti meči,

ten orat bude v stínu střel.“

S tou radou spěchal posel domů

přes hory, lesy v úpadu.

Hellespont rázem duněl v hromu,

a Olymp třás se v základu.

U Salaminy zrudlo moře, –

však z něho roztryskla se zoře

nad volnou, silnou Helladu.