Rada některým básníkům.

Váš přísný zpěv mne znavil,

neb vy jste zapomněli,

co Horac o verších pravil,

že sladké by být měly.

Jeť pravda hořké jádro,

ji ztěží člověk snese,

jeť sladší dívčí ňádro,

když toužně k slunci dme se.

A poesie lítá,

o berli věda chodí,

motýle ona chytá,

ta za raky se brodí.

Ký div, že často mloka

vytáhne v úžas světu,

co píseň lehkoboká

hřmí v hvězdách kol a květu.

Morálka, jež „ne“ říká,

to šněrovačka těsná,

ji poesie svlíká

jak dívka, když jde Vesna.

Po čem se věda neptá,

to písni stačí právě

i to, co Satyr šeptá

ku Nymfy skloněn hlavě;

čím hučí v luhu zřídla,

čím pučí v rose kvítí,

čím zvučí šidel křídla

nad leknínovou sítí,

čím včela na úl ťuká

a srdce na živůtek,

čím žert vzplá v mysli Puka,

a v Titanii smutek,

čím luny svit se loudí

po vřesu, po kapradí,

co milencům, jenž bloudí,

jen políbení zradí:

To všecko píseň stihne,

zví všecko v letu hbitém,

co vajíček se lihne

ve hnízdě sukem skrytém.

A proto s rmutem dolů

i s prachem vědecké plísně,

nechť třeba kvílí v bolu,

vždy sladké buďte písně!