ŘADA OKEN OZÁŘENÝCH

Řada oken druhé strany;

všechen život stichl v ní.

Nové v tobě zjitří rány

mrazné světlo měsíční.

Jako vlas se všude věsí,

jehož znal jsi zrádnou hru.

– Mlčení mne dnes jen děsí

věčně němých prostorů.

Jen snad chvíli... Ticho kolem.

V okna oči upírám.

Nevím ani, zdali kolem

sám tu první zavzlykám.

Jak by náhle celou stranou

domů život zavanul,

všechna okna září planou,

kam lhostejný měsíc vplul.

V světlo, kterým okna svítí,

odváží se všechny sny.

– Do těch oken chtěl bych zříti

jako měsíc lhostejný.

Jako měsíc, který věsí

na vše paprsků svých hru.

– Mlčení mne dnes jen děsí

věčně němých prostorů.