RADEGAST

V prohřátém vzduchu, v poklidném vlání,

pod slavnou vlajkou oblak rozčechraných

brutálně zdvíháš nestvůrné tělo,

ty božstvo staré,

zvířete půl, co drásalo stáda,

s obřími svaly dávných bojovníků,

těžkou co zbraní tříštili lebky

v divoké vřavě.

Kamenná země zhluboka dýchá,

nad tebou pluje vlna pryskyřičná,

mateřídouška pozdravem skromným

tiše se hlásí,

v hlubinách jeskyň tajemné síně

o zlatých žílách báje vypravují,

pohádku dětskou notují zbožně

housličky skryté,

ale ty hážeš mythickou zlobu

do světlých blesků, v slunce požehnání,

ale ty šklebem otrávíš zlostně

člověka pohled.

Od tebe výše, nestvůro chmurná!

Pěšinka bílá na útěk se dala,

borůvčí nízké k nohám se lísá,

voní a voní.

Hluboký výdech, život je sladký.

K čemu je ještě z bájí haraburdí,

když se tak chvěje domovská hora

polední písní?

Pozdravme slunce, laskavé božství,

pozdravme zemi, matku dobrotivou,

pozdravme lesy, ráztoky, stráně,

prameny zpěvné.

Pozdravme kraj ten, zahradu vonnou

(osudů našich část je nerozdílná),

za všecky dary, za barvy, světlo,

života radost.