Radhosť.

Nad Retrou je nebe černé,

velký Perun mocně bouří,

moře víří, pláče, sténá,

vzhůru šlehá bílá pěna,

a jen v háji Radhosťově

tajně a předc pohotově

věčný svatý oheň kouří.

Starý mečíř meče ková,

ne však pro své bratry více,

Karel jejich slávu zmazal,

zrádně zavraždit jich kázal,

zem vyhubil, zplenil, zničil,

dřív než slávy strom byl klíčil,

na sta vraždil, na tisíce.

Pro koho as meče kovám? – –

„Pro koho? nuž pro mne, starý,“

dí muž statný, vstoupiv k muži,

v zlaté přilbě a v oruží;

„v dálce odtud bude klání,

na pomoc jdu, na kování

čeká ještě kůň můj jarý.“

„Kolik mečů kováš?“ – „„Osm.““

„Tolik Rujevít jich třímá,

osm? v jeden mi je skovej,

málo, starý, strachu chovej,

velká jestiť zrady měra,

kolik mečů, tolikerá

pomsta v žhavém srdci dřímá.“

Ková mečíř, vojín čeká;

„žehnej Perune je bleskem,

proti Karlu bude veden,

zase kmen má umřít jeden,

pomstím jej a Karla schvátím,

mečem tím mu zradu splatím,

vstane Slovan novým leskem.“

Stařec kuje, „„hoj vy rány,

zněte chutě mocně, pádně,

steré blesky se v něm krejte,

Karla vraha porubejte,

aby nekles' bratr Slovan

huben, ničen, kaceřován,

do poroby Karlem zrádně.““ –

„„Meč je hotov!““ – „Nuže, koně

okovej mi ještě, muži,

pospíchati musí letem

k Vltavě k svým milým dětem;

přítomnost má jaré syny

prosté klamu, hněvu, viny

stužit musí a též stuží.“

„„Dokonáno.““ – „Co si žádáš,

za meč, vrance okování?“

„„Za meč, vrance? – nic nežádám,

já též pomstu v srdci skládám,

přeju jen, by otců vrahy

meč ten skolil pádný, nahý;

ať je stíhá, hubí, sklání!““

„Děkuju ti!“ – Vsednul na kůň,

oko mocným ohněm září,

chytl meč a hlavy kolem

zablýskal jím třikrát polem,

třikrát dolem, třikrát stranou,

tak že stráně ohněm planou,

a komoň se pyšně tváří.

A nad hlavou vojínovou

královský hle sokol krouží.

„Víš, komu jsi koval meče?

božská krev v mých údech teče;

Radhosť jsem – kůň bleskem letí –

vysvobodit Čecha děti; –

po pomstě má mysl touží!“

Pozachvěl se mečíř boží,

padnul na tvář, sklonil čelo,

a když povstal, v dálku zírá,

svatá zář kde boha svírá,

která v cestě zžehá všeho;

pod nohou pak koně jeho

veškeré se tvorstvo chvělo. –