RADHOŠTSKÁ DUMA.*)

Zde volno, rozkošno! Hruď lačně ssaje

vzduch plný svěžesti, hor čistý van,

a zrak se jiskří, blaze objímaje

ten obraz velkolepý se všech stran:

luk jasnou zeleň, lesů šero kolem,

hor nesčíslných vrchol za vrcholem,

i kraj zde šírý s pásmem rolí valných,

měst věže, dědin steré vísky v něm

až zase k modrým stínům vrchů dálných,

a vše to naše, všechno bratří zem.

Zde nejblíže kol břehů Bečvy ladných

v té údolině smavě zelené,

z luk svěžích, ze stromových skupin vnadných

zří v tichém snění domky dřevěné,

jak hnědé klícky s pěkným vyřezáním

lnou k patám rodných hor a slunným stráním,

jichž svatý klid jen zvonce stáda ruší,

hlas fujary a dumná zpěvanka –

ó jak svým prostým vděkem mluví k duši

ta ryze naše horská selanka!

V tom slunce mráček skryl – a sesmutnělo

vše pojednou, chat jasná okénka

i celý kraj – a také v moje čelo

jak stín se krade teskná myšlénka:

mně zdá se, nad půvabem toho kraje

že chmurné křídlo upírovo vlaje;

zlou hostí bídu mnohá tato chýše,

a ducha tmu, v níž zvolna jen se dní,

lid zjařmený tu slouží cizí pýše,

o právu svém, své síle jedva sní.

Mrak přeletěl – a slunka úsměv zlatí

zas horský dol – i můj se jasní duch.

Zřím k západu, kde Hané pláň se tratí

svých klasů mořem v siný dálky pruh;

a ještě dál v tu zamodralou páru

duch zaletá, až k horským hvozdům Žďáru,

a dál, kde země bratrská se kryje

v šíř, daleko až po šumavskou hráz,

k níž marně vlna nepřátelská bije –

Ne! Žijem’, rostem’, – nezdolají nás!

Nechť s pyšných zámků vládnou naším lánem,

nic platno zlato jim a moc a lest:

lid, prostý lid je příštím světa pánem,

ten dokud náš, jich snaha marna jest.

A lid ten procit’, prociťuje všude,

i pod omšeným doškem chaty chudé,

zpět půdy své a volnosti a štěstí

svou prací dobude, krok za krokem,

a nebude chtět ničí jařmo nésti

a nejmíň cizích býti otrokem. –

Hle! víska sní tu v horských lučin klidu –

a náhle velikán vstal přede mnou,

syn vísky té, jenž s dějů svého lidu

strh’ minulosti clonu tajemnou;

syn chudého zde valašského kraje

šel nivou českou, světlo rozsévaje,

a národ poznal, že je národ vskutku,

svou sílu poznal bývalou i pád

a nad zhynulé slávy rum a ssutku

vstal znovu probuzen a znovu mlád.

Teď po století strastných bojů vítá

zdráv, silen příštího již věku práh,

kde zrakům pevně doufajícím svítá

zář štěstí nového po dlouhých tmách;

a nechť i repot slyšíš v našem středu,

stesk toužící na vnitřní kaz i bědu:

Chyb máme dost, – kde národ prostý hany? –

leč vad svých poznání zdroj nových sil,

jen cíl když jeden pojí všechny strany:

by národ žil a v pravdě šťasten byl.

A tato snaha, vím, v tom kraji šírém

bez počtu srdcí vřele proniká,

všech žalob, sporů, pochybností vírem

ta myšlenka vše pojí veliká,

v tom vření jenom čistí se a tuží

a v pravou chvíli vždy zas všechny sdruží;

jí každý po svém, všichni skutkem služme,

jen k činu každý, k práci vesele,

vnitř volným ruchem rámě, mysli vzpružme,

leč vrahu vstříc zeď jedna z ocele! –

Zas v jinou stranu obrací se oko –

jaks váhavě – ač spousta skalných hlav

tam velebně se vznáší převysoko,

až v dálku mizivou hor jeden dav,

kde nad Kriváněm, nad Lomnickým štítem

ční Gerlachovka lysých skrání třpytem;

sníš o hořcích a kleči strmých holí,

o stínu jedlí v jase mořských ok,

o krásném Váhu – a přec srdce bolí,

div nezkalí tvé zraky slzí tok.

Ó vlastenectví, lásko k rodu svému,

to kdyby byla pravá tvoje líc,

ta zběsilost, jež lidu tatranskému

šíj deptá, své mu jařmo vnucujíc,

jež v jiných plemen porobě a zhoubě

skráň tyčí zpupnou v rozbojnické chloubě –

to kdyby bylo vlastenectví vzorem,

pak chtěl bych zahřmít kletbu plamennou:

Pryč s touto ohavou, tím lidstva morem,

pryč s mrzkou samoláskou plemennou!

Však ne, to není pravá láska k rodu.

Tať, bytí vlastního jen věrný štít,

kyj nepozvedá jiných na svobodu

a zná též jiných rodnou lásku ctít.

Jen tato láska, prostá hrubých šlaků

dob surových, zař z osvícených zraků!

Však než té vzdělanosti pravé, jiné

svět rozjasní se září spanilou –

zda tuto drahý brat nám nezahyne

pod násilníka pěstí zběsilou?

Ne! vzhůru čelo! Slyším divné šumy

jak moře hlas – však známým zvukem zní –

a vidím oceán ten zrakem dumy,

jak v soumraky se ztrácí severní,

jak v nedozírno na východ se valí,

jak z jihu blýská – šírý, neskonalý –

toť moře bratrů jest – šum řeči jedné,

vždy srdci blízké v každé proměně – –

ó moře hromohlasné, nepřehledné,

prost péčí všech, tě zdravím nadšeně!

Stín velebný se mihl na Kriváni –

Ó znám jej, znám – toť pěvec Tatry jest,

jenž s jitřním červánkem na věští skráni

tu velkou zapěl Slávy blahověst,

jež probudila milliony spící

a vrahům zazněla jak Vari! hřmící, –

a dokud lidstvo v pravdě osvícené

v sněm národů hluk bitev nezmění,

ten maják v bouři plemen rozlícené

nám bezpečnou je hvězdou spasení.

Ni síla surová nás nezavalí,

jen stát-li bude k bratru pevně brat

a v družbě volné, velkým roven malý,

své každý hájit, vesel pracovat – –

To moře slavské šumí, duní plesně

jak písní o budoucí lidstva vesně...

Vy stíny dva, jež velebně se chvíte

zde nad Radhoštěm v jasném sdružení,

ó přijde čas, kdy blaze uvidíte

svých velkých dum a věšteb splnění!