Radosť na nebi.

Když hřeší lidé na zemi,

andělé smutek mají

a líce slzou zrosené

si žalem zakrývají.

I hledí s duší raněnou

a pohříženou v bolu

na lidi k země hlubinám

s těch jasných výšin dolů.

Když lidé dobře činí však,

tuď vzlétnou k Boha trůnu

a prosí: „Otče milosti,

hleď k země svojí lůnu,

pohleď na srdce šlechetná,

na zemské svoje tvory,

kterak nad nimi plesají

andělů Tvojích sbory.“

Když dobré činí chudému,

v nebi zří nejraději,

tuď radostí se andělům

až slzy v zracích stkvějí.

Ó kterak asi v tento čas

na nebi radosť mají,

když lidská srdce chudým se

tak štědře otvírají.

Jak zří na stromky planoucí,

na dary lásky Vaší,

jak všechny tyto oběti

až k Boha trůnu snáší!

Kdo chudým srdce otevře,

lásku tu nebe splatí,

co chudým dal, to tisíckrát

mu štědře Pán Bůh vrátí.