RADOST ZÁNIKU

Myslil jsi na to, až budeš umírat?

Vzpomínal jsem celou noc, chodě komnatou,

V samotě a tichu noci...

(Jak bylo všechno ztlumeno a ztísněno!

A neurčité jako ve snu!)

Bázlivá vůně šla prostorem.

Jako vzpomínka hlavou snícího,

Slabě rozdýchaná a umdlená vůně.

(Pamatuješ?)

– Cítil jsem vůni zbylou z věnců,

Jež odnesli na hřbitov.

Proč jsi se zachvěl?

Děsíš se tajemství nočních smrtí?

Děsí tě uzamčené tuhé rety?

(Jejich červenost se odbarvila

Pod polibkem zrádným...)

Děsí tě zlámané tahy,

Zlámané v smrtelné křeči?

– Maso je smutné, mrtvé maso,

Maso z vosku, .zkažené v chorobě,

Maso, jež jsem tolik miloval,

A jež mi teď všechno vyčítá...

Vzduch dýchal tuberosami,

Pronikavě a vtíravě,

A v dešti květin

Mračila se mrtvola

Ztrhaných rysů

Po zápase posledním...

Úzkost se proplížila nitrem

Jako noční vítr stínem usnulých větví,

A žal padl v duši

Jako dutý úder v zastřený buben...

A přece je lehko umírat

(Nezdá se ti?)

Tak lehko!

Předměty jsou příliš smutné,

Ty, které mají stále trvati,

(Pro nezničitelnost Hmoty).

Ale proto bylo to tělo tak zsinalé

A smutné,

Že zůstane a bude,

V tvarech Hmoty.

Jen Duše jde

A nezanechá stopy

A uvadne

A nerozptýlí vůně.

– Chápeš, jak lehko Duši,

Když vychází z Hmoty? – –