Radost

Myslím, že létám,

že mávám ve vzduchu velkými bílými křídly,

která se blyští jak zrcadla,

hned opilými údery bijíce letní žár,

hned s roztaženými prsty tanouce nade vším jako požehnání,

anebo do oblak vztýčena společně, rozrážejí svět.

U země, docela nízko však se to děje,

poněvač na světě nic mne již od země neodvěje.

Snad tedy nelétám ani,

snad jsem jen poskakující veliká koule,

průhledná, z pružného skla, plná rubínů,

jež rudé blesky metají na všechny strany.

S palouku na palouk a se stráně na stráň skáči

znova a znova přes toto údolí zde.

Jsem žhavá koule, červený kohout, maličké slunce,

jež není si právě jisto tím, co činí,

a, padne-li náhodou na onu skálu tam,

o její hranu jistě se roztříští s výbuchem.

Milion rubínů v horký se rozletí vzduch,

zasrší v slunci jak jinošské krve geysir,

vysokým proudem vznese se nade vše k výši,

v mocný se rozestře chochol a způsobí dešť:

krůpěj a krůpěj, krůpěj, krůpěj, krůpěj

zářící radostí pokropí veškeru zeleň

a zbarví červeně říčky kovový pás.

Mám této rudosti předem již plničký zrak.

Kdož to ví ostatně, pravda snad ani to není,

snad se jen koná v bujaré mysli mé červené představení.

Jedno je jisto však nade vši pochybnost:

nechodím dnes jako druzí.

Mám bezpochyby gumové podšvy a podpatky,

proto je krok můj tak lehký;

mám bezpochyby v srdci svém šampaňské víno,

proto jsem vesel a bujný;

mám bezpochyby v mozku svém podvratné rejdy,

proto jsem veliký pán.

S rozkoší, myslím, mohl bych dnes vrhnouti sebe jak pumu

do nějakého tučného kočáru,

do chrámu stuchlého, do ryčné sněmovny,

anebo do vody kapřího rybníka,

do travou zarostlé ulice jen.

Vari mi s cesty!

Jak francouzský pilot dnes létám,

jak povětroň řítím se pitomou atmosférou!