RADOSŤ.

Dnes dovolil bych existovat bohu

a Jehově, by nad stvořením chvástal,

a Zevovi, by Ledě na klín sedl,

vše dovolím, jak radosť mnou dnes zmítá –

Dnes skonstatovala má žena drahá,

že tedy není boha, není nebe,

že v pranic nevěří, jak já, jen v moji lásku,

ne, lásku ne, jen soucit jak já pravím,

že ani v krásu nevěří, jež klamem. – – –

My sedli si a líbali se peklem,

a ona šeptala mně v odevzdání,

že budeme mít milované dítě,

jež boj ten krutý v nás již bojovalo,

tak marně nezdrží se na svých cestách – – –

Pak slyšel jsem ji při práci si zpívat

z mých jednu píseň, v které bolesť jásá

a síla života jež, nebojí se noci...

Brat malý ke mně přiběh’ s katechismem

„Ty slyšíš, je to přece jenom divné,

když v konec světa bůh má zničit všechno;

to není možno – Věčná noc, toť hrůza

a děsná nuda, eh to není pravda –“

Tak zněl ten důvod a já sedl k práci,

tak svěží již jsem nebyl dávno, dávno

a hoch si hrál a dával zmizet knoflík. –