RADOST.

Tančila Radost na pažitu,

na tváři úsměv spanilý,

kol rusé hlavy v slunce třpytu

jí polétali motýli.

Chrpové oči jako nebe

zářily čistým prosvitem,

kam pohledla jen kolem sebe,

vše zvroucnělo tím blankytem.

Květ rozvoněl se líbezněji

jak její dech, pln lahody

a nachově, jak rtové její

se nalévaly jahody.

Udiven skřivan z brázd se díval

a zatřepotal perutí

a jásavě se rozezpíval,

až zmizel v nebes klenutí.

Tu její ručky zatleskaly

a ze rtů smích zněl zvonivý

a rolničkami nesl v dáli

se přes luhy a přes nivy.

I slouchala, jak na odvetu

zní z modrých lesů ozvěna. –

A usnula pak v trsech květů

tak znavená a růměnná. –

Šla kolem Žalost po úbočí,

tvář zahalenu v loktuši,

a těžký smutek mžil jí v oči,

jak mrakem ležel na duši.

I stanula, a na tančící

se dívala až do konce,

a úsměv zadumanou lící,

jí přeletěl, – tak lehonce.

A šeptla, – jen jak větřík dýše,

jak tiskla ruku ke hrudi:

„Jen dále odtud, tiše, tiše,

ať se to dítě nezbudí.“