RADOST.

Klaním se příštím chvílím.

A v pátek, jestli do té doby nesešílím,

zalknu se vděčností,

neboť obejmu nahý osud, spiju se láskou a každá vteřina bude mi věčností!

Chodím jak ve snu.

A někdy pod tíhou svaté radosti v hypnosu rozkoše klesnu.

Těším se, těším. Pojedu za tebou v pátek,

najdu tě samotnou v chatě,

odtud ten radostný zmatek.

Slíbilas všechno. Těším se na pátek, těším se na tě.

Chodím jak ve snu.

Dlouhými doušky ssaji smyslnou vesnu.

Kytice květů

na stole má dech a vůni tvých retů.

Slunce má vroucnost tvých objetí,

zlaté náruče, do které klesnu.

Potok, jenž teče zahradou,

je mi zvukovou záhadou:

sterými ústy šeptá tvé jméno – –

a pomalým tokem pročesává vlající, ženské vlasy zelených chaluh

s liknavou rozkoší, jak by to jeho bloudění z luhů a na luh

– bylo už půvaby unaveno.

Do vody hledím, na tebe myslím.

Leč nikdy nedomyslím:

na zlatém písku potoka vidím žízniti bílé tvé tělo;

hlas ptáka, který zpívá, je jako plamének modrého světla...

Sto nových krás mne rozechvělo a zdivilo; – a radost mne celého spletla...

Jsem všecek zmatený. Chodím jak ve snu.

Slunce není mi sluncem, potok není mi vodou.

Slunce má nahé údy a bílý oblak je bělostnou peřinou.

Klaním se příštím chvílím.

Až na zem’, kněz pokorný, klesnu...

A v pátek, jestli do té doby nesešílím,

zalknu se vděčností...

Každá vteřina bude mi věčností

– a věčnost proletí vteřinou.