RADOST

Silnice byla rozmoklá a kluzká.

Studený vítr fičel z Pruska.

Od Příkrého jsem šerem kráčel,

vítr mne rval a dešť mne máčel.

A jak jsem stoupal plískanicí,

cítil jsem radost vzrůstající,

podivná radost byla ve mně.

Cos zpívalo, ač šel jsem němě,

cos smálo se, ač v smutku dneška.

Cos jásalo, ač šel jsem ztěžka.

Radost jsem cítil ze psoty a deště,

radost jsem cítil zápasiti ještě,

zápasit s živly, síle vichru čelit,

zápasit o krok, vůli v pohyb vtělit,

napětím ducha sílu zdvojnásobit,

odporem růsti, bojovat a dobýt,

anebo padnout, – ale v boji padnout,

než krev nám zchladne, duchem nevychladnout.

Ten vítr, který ostře tváře šlehá,

připadal jako silná, drsná něha.

A chladný dešť, jenž všecko prosakuje,

nemrazí; lázní tou se oživuje.

To bláto říká: květy cestu vystři!

To temno kolem pouze zrak můj bystří.

Čtu v něm a chápu sílu, která vězí

v tom: zroditi se někde na pomezí,

daleko centra, pro které jsi ztracen,

vyvracen stále, ale nevyvrácen,

viděti příval, státi v bouří pekle,

duch nezlomený, srdce nezaleklé,

chápu, co značí při svém každém kroku

tváří v tvář státi úhlavnímu soku,

tu pevnou vůli, necouvati za nic,

buď co buď býti věrným strážcem hranic.

I půdu chápu, drsnost jejích plodů,

kraj, který není stvořen pro pohodu,

a v kterém přece zvláštní půvab roste.

Jak silnou láskou žije srdce prosté!

Jak hluboký a pevný žití kořen!

A stoupal jsem, v své myšlenky jsa vnořen.

Silnice byla rozmoklá a kluzká.

Studený vítr fičel z Pruska.

Než jak jsem stoupal tmou a plískanicí,

radost jsem cítil, radost vzrůstající

a pravil jsem si: není náhoda to,

že v prvém k Tobě mluví půda tato

důvěrnou řečí; náhodou to není,

že v prvém jitřní písně probuzení

má duše, tehdy mladistvá a lačná,

před čtvrtstoletím pozdravila mračna!