RADOST.

Jde radost srdci jako nebem duha,

tu vyzáří a někde bledne zas,

a jedna přejde, po smutku jde druhá,

to rozsvěcuje nebe hvězdy v nás.

Jsou radosti, jež korunují štěstí,

a jiné jsou, zas drobní motýli,

a jiné jako v květu ratolesti,

jež zůstanou až k šeru mohyly.

Když těší člověka a když ho vzruší,

ať hvězda neb duhová bublina,

to letí kouzlo netušené duší

a na chvíli v ní rozpor usíná.

Jsou radosti, jsou, ale ze všech mnohých

ty největší, jež dá nám okamžik,

když vdechnem teplo srdcí do ubohých

a nechcem světa uznání a dík.

Když oblažíme jiné bez odměny,

a jediným je svědkem Pán Bůh sám,

nabude skutek teprv pravé ceny,

a vejde v srdce pravá radost nám.

Co proti té jsou všecky světa chvály,

co pověst, obdiv, ódy bohaté,

ó, větší štěstí – zříti úsměv z dáli

a blahem ruce k nebi sepjaté.

To všecko v radost velikou se zkříží,

jak duhy vidmo v srdci hlubině,

kdo chce – ten najde křídla zlatá v tíži

cest života – a slánce ve stíně.