Radosti venkovanů.

Slunečko láká ven

z chladného zdiva:

„Do polí, do lučin,

kde skřivan zpívá!

Do pasek, do hájů,

do stinných hvozdů,

poslouchat čilý zpěv

kosů a drozdů!“ – –

Příjemno na poli

za setby ranné,

kdy větřík lahodný

do lící vane.

V letní den po nivách

motýlů v letu,

jak v louce, na stráni

barevných květů.

Cvrček, jenž pod mezí

v trávě se skrývá,

celý den veselé

písničky zpívá.

Ze žita očka kdy

zaplanou chrpy,

zařinčí po nivách

kosy a srpy.

A po žni při hudbě,

kdy pole holé,

poskočí junáčík

s dívčinou v kole.

Podzimek zamlklý

ze stodol cepy

oživí hovorem:

„Klepity, klepy...!“

Pak v zimě u kamen

pohádek divy

ze světa vypraví

staroušek sivý.

Tak v práci, v zábavě,

sype čas kvítí

v tu klidnou pěšinu

vesského žití.

Zbodá-li, poraní

časem i hloží,

však ránu zahojí

zas láska Boží.

Jen srdce k nebesům

a ruce k práci –

tím zas ráj ztracený

na svět se vrací!