RADOSTNÉ PROCITNUTÍ.

S duší zbohatlou sny o svatební noci,

jak nebe v červenci oblaků perletí,

ve vůni jitřní zahrady jsem procit’

a pohledem svět celý schvátil v objetí.

Jak pták, jenž právě z brázdy vzlét’, je radostná má mysl,

dech voní mi, jak čerstvě puklý květ,

a hory, louky, pole, vše má nový smysl –

vím, že se pro mne změnil celý svět.

Z lesů se kouří, slunce stoupá právě

jako tvář úsměvná nad hřebeny hor –

den nový vzhořel a k jeho větší, než včerejška, slávě

písní tisícerých ptáků rozzvonil se bor.

Dívám se na nebe; není mu konce –

jeho rty v obzoru zemi teď líbají...

Z vysoké trávy modravé zvonce

se mnou se užasle nahoru dívají:

Nesmírná, veliká modravá ústa

do výše, na strany vidím se pnout –

výška v nich, zdá se, že výš ještě vzrůstá,

kam nelze myšlenkou dostihnout...

Dívám se na nebe, rozpínám paže –

jako pták vzlétnout chci v modravý cíl;

ale jsem těžký, cosi mne ku zemi váže,

vůli mám – cítím však, že nemám sil.

Dívám se na nebe, vzpomínám na Tebe,

čistý jsem, nevinný, bílý –

veselý vzpomínkou, radostný myšlenkou,

že jsem Tvůj milý.