RADOSTNÝ PODZIM

Kolikrát žil jsem tebou, kolikrát

pochybovačné mládí

z tvých mlh a listů symbol chtělo brát,

jenž k smrti svádí!

V tvých pestrých závějích, ó jeseni,

se brouzdávaly ženy,

jež melancholicky v mém rameni

šly zavěšeny,

hrob nesly v srdci, na rtech tvoji chuť,

pohřební rytmus v hlase.

A steskem bezejmenným mladá hruď

vždy vlnila se.

Dnes lhostejna mi barva kulis tvých

i cár babího léta,

však z tvého tlení nový život dých’,

podzime světa.

Ne city prchavé a nálady

mdlých nedověrných duší –

tam v hloubi v nové lidství základy

kladiva buší.

A vlhké mlhy napájejí zem’,

v níž klíčí dobré sémě,

to vzejde štědře, bude vítězem

v tobě i ve mně,

nad jeho mořem slavné slunce vzplá,

skeptický politiku,

umlknou slova vášnivá a zlá

před hymnem díků.

Podzime světa, veliký tvůj dech

červánky hrůzné nítí.

Však píseň důvěry zní k tobě z Čech:

sladko jest žíti.