RADOVAN

Tak šťastné jméno. A tak časný skon.

Jak Jaro. Jak Euforion.

Radostně plálo. Dýchalo jak van.

Teď zvoní, zvoní hudbou hran.

Teď vyčítavě do prázdna se ptá:

„Ach, proč tak záhy? A proč já?“

Jak milá vzpomínka, jež poraní,

jak smích, jenž lká, to jméno zní,

jak píseň, trysklá z krve červánků:

„Nikdy, už nikdy...“ Dítě! Skřivánku!