RADŽOVA TANEČNICE

Hle, píšťala teď zalkala, jak čataka, jež samečka

zve toužebně ku návratu do teplého zpět hnízdečka,

slyš bubínek znít v znamení, že přicházím ti zatančit,

bok houpá se, krev pálí tak a v srdci žár je dobře skryt,

slyš, rolničky na nohou mých, toť kmitavý je zlatý stín,

znáš kouzelné jich zvonění, znáš dlouho je: Dzin gin gin gin.

Já vnášela svou bujarost do šedých komnat, zahrad tvých,

byl všude ples a radost jen, zazvonil též radostný smích,

pak přišla sem Idžemil a zanesla k nám tvůj trpký hněv,

v tvém domě i v tvých zahradách ruch utichl a přestal zpěv.

Ó, Pane můj, tvé oči zří mi chladně vstříc, jak dýky hrot,

proč pohled tvůj mne v milostném kdys objetí již neprobod?

Proč ruka tvá vždy hladící dnes studená tak jako led,

proč lásky tvé květ opojný v zahradě snů víc nerozkvet?

Hleď, ruce mé se vlní tak, jak brejlovci o slavnostech

před Kapilou, jenž ovládá říš podsvětí kdes v propastech,

tak touží po těle tvém, vinou se v tvém vroucím objetí,

by strávil je rozkoše žár, tvé polibky i prokletí.

Zvuk rolniček na nohou mých, toť kmitavý jen zlatý stín,

zní volněji a slábne již, jen naslouchej: Dzin gin gin gin.

Ó, přišel den, kdy tančit smím pro tebe já tu naposled.

Kde útěchu já v bolestech vyhledám teď? Umírám, hleď!

Dzin gin gin gin.

Oum.