RÁJ A PEKLO.

Stál bílý anděl u věčnosti prahu,

řka: „Duše dobrá, k rajskému pojď blahu!“

Tu duše, tajíc nedočkavost stěží:

– Ó, rci mi, rci, v čem věčné blaho leží! –

„Smíš zapomenout...“ – Vskutku? Jen tak málo?

Mně o ráji se ve snách jinak zdálo! –

„To málo je ti? Věř, to málo není,

smíš zapomenout všeho utrpení.

Jen dobré skutky tvé ti paměť vrátí,

a ty tě budou do věčnosti hřáti!“ –

Stál chmurný anděl u věčnosti hráze,

řka: „Duše zlá, pojď ku své věčné zkáze!“

Tu duše zvedla k němu hled svůj plachý,

– Co budu trpět? – děla, chvíc se strachy.

„Ty zapomenout musíš...“ – Jen tak málo?

Mně peklo hrůzné před očima stálo! –

„To málo je ti ? Věř, to málo není,

ty zabudeš všech slastí, plesu, jmění,

jen všecky křivdy tvé ti paměť vrátí,

a ty tě budou do věčnosti štváti!“