Ráj mladosti.

Zas ráje svého vidím kout:

řad domků, téměř v lese,

k nimž potok, zbaven horských pout,

sběh’ potají si postesknout

a perly pěn jim nese.

Krov věže s rudým šindelem

i lesklá báň se drobí,

kříž na sirou se kloní zem,

a jiřic hnízda pod krovem

na staré spadla hroby.

Vrch zvětral proudem drahných let,

i hrad i bašty hradu,

a smrk, jenž tak si pyšně ved’,

že desetkrát výš mne se zved’,

skráň šedou má i bradu.

Ach smutno, žalno kolem kol,

leč něco mě sem svádí;

keř mého blaha je tak hol,

zde růží kvetl každý stvol –

ach, kde jsi, kde, mé mládí?

Ó kraji můj, ó sade můj,

jen jedno duch můj prosí:

jsem myslí tvůj, jsem srdcem tvůj;

keř vzpomínek mi opatruj,

než chladná smrt mě skosí!

Jen jednu růžičku dej zpět,

jen jednu milou zdobu;

nech zlíbat ji, nech přivonět

a ne-li, aspoň v konec běd

hoď do mého ji hrobu.