Ráj mlčel sladce. – V ráji tom

Ráj mlčel sladce. – V ráji tom

cti Boží k ozdobě

bděl věrně na své stráži strom

jak láska na hrobě.

A ze stromu zněl šepot k ní:

Jsem život; mne se nedotkni,

v mém snu ráj srdce tvého sní,

Bůh sní tam o tobě!

O Matko, ve tvé úzkosti

buď svatý nám tvůj klín!

O krásná ve své nahosti,

skryj stesk náš pod svůj stín!

Cti ráje první, plná krás,

pros za nás, až náš přijde čas,

by k tobě z hrobu vedl nás,

tvé děti, Boží Syn!

Ráj mlčel; těžkých vůní dech

se mdlobou smrti chvěl

a přízrakům snů na křídlech

hvězd padlých třpyt se skvěl.

A z poupěte se rozvil květ,

by na královnu ráje shléd’

již naposled, ach, naposled,

vždyť ráj už osiřel.

Kdo poznal to, že nahá jsi,

kdo vzal ti Boží šat,

kdo světlo vzal a bez krásy

tě nechal v nouzi stát?

Což nesvítí už Božím snem

jak hvězda v kruhu ohnivém

čest Boží krásy v srdci tvém,

to všecko vzal ti had?

Stín oblak hledá krásu tvou,

ach, k tobě lehne si,

hleď, zlaté laně k vodám jdou,

snad tebe neděsí?

Jest krásný den, jest Boží den,

tvou krásou ráj jest osvícen,

co jest ti? Bůh se blíží jen,

to Bůh se ptá, kde jsi!

O krásná, jež svou nahotu

jsi skryla do křoví

jak v závoj slz a v tesknotu

květ studu růžový,

to za nás všecky odkryt stál

tvůj nahý ráj, tvůj nahý žal,

to za nás stud se v bázni ptal,

co choť tvůj odpoví!

O svatá, jež jsi zakryla

svou tvář i stud, o hleď!

O nikdy’s ještě nebyla

tak krásná jako teď!

Ať ztracen ráj, ať na tvůj rod

smrt padla pro zakletý plod,

o jen nás jako duha z vod

slz krásou k sobě veď!

Jak Boží stud, jak Boží strach,

když člověk v stínu spal,

jsi vzešla v rajských samotách,

o svatý buď tvůj žal!

Ať choť tvůj v bázni z prokletí

tě vydal smrti v zajetí,

buď velebena od dětí,

jimž Bůh tě, Matko, dal!