Ráj.

Doubravou, jíž prokmitaly

slunce šípy nachové,

nazdařbůh se svorně brali

mladiství tři druhové.

Dlouho šli jak oněmělí,

bez prozpěvu, hovoru;

když pak z lesa vyjít měli,

pravil jeden ze sboru:

„Nemálo se, bratři, divím

řečí našich zmlknutí.“

Na to druhý hlasem tklivým

v patrném děl pohnutí:

„Když jsem v žase němém zíral

sterý lesa div a taj,

v mysli se mi pootvíral

nebešťanů luzný ráj.

Z něho se v mou duši chvělou

vléval taký jas a klid,

že jsem blahem cestu celou

nemoh’ slova promluvit.“

Řekli na to vysvětlení

oba druzí zvážnělí:

„Také my jsme v libém snění

vděky ráje viděli.“

Vzjásal třetí: „Důkaz živý,

neklamný to, věřte mi,

že nám třem Bůh dobrotivý

připravil ráj na zemi.“

A jen mlčky z lesní houště

v obzor širý vkročili,

shlédli prostřed polopouště

nový klášter spanilý.

Slunce, které zapadalo

jako kotouč krvavý,

skvostný brokát po něm stlalo

červánkové záplavy.

Toužebně se k němu dali

v polopustý dumný kraj;

brány se jim zotvíraly,

svorně spolu vešli v ráj.