Raja. (I.)

Vyletuje sokol z modrých vrchů:

oči jeho zářivým jsou bleskem,

křídla jeho démantovým leskem,

sladkou písní jeho táhlé hrdlo.

Nezakroužil sokol k raje snící:

sluníčko to z modrých vrchů vzchází,

ku květům se něžně dolů shýbá,

rosné perly s jejich víček líbá.

Vyskočila raja čile z lůžka,

vyskočila co květ ze kalíšku,

zazpívala zbožně píseň ranní,

zarděla se v blahém usmívání.

V bílé chatce dva povstali bratři,

tož dva bratři a stařenka matka.

Ruku v ruce, ústa v ústa pjali,

oba staré matce slibovali:

„Kamkoli nás rozloučení šine,

nikde naše láska nezahyne,

kdekolivěk druh zas druha spatří,

poznáme se jako rodní bratři!“

Požehnala matka dobrým synům,

vypravila potěšení z chaty.

Sama kleknouc, modlila se vroucně:

„Nedej, bože, utonouti šajce,

nedej plavcům zahynouti v bouři,

ale provoď k cíli snahu ryzou.

Zapomenu ráda na své stáří,

na své stáří, na útrapy všecky,

jen kdy spatřím předrahé své syny

v službě drahé rodné domoviny!“