Raja. (II.)

Stojí, stojí vzdorné hory,

jako reků bajné sbory,

jako stráže domoviny:

zpátky, zpátky, Turku líný!

Dobrá puška, handžar tuhý

hajdukům vždy za soudruhy;

síla, čackosť v každé sluji

na Balkáně hajdukují.

„Utíkati před Balkánem!“

Máchnul chutě jataganem:

„Nebude to boj dnes prvý,

jenž mi skropí bradu krví!“ –

Blesky v oku, blesky v líci,

handžar v ruce, smělosť v hrudi,

letí, letí sokolíci,

do bitky je touha pudí.

Zblednul aga na koníku,

ta tam mužnosť v okamžiku.

Setkala se těžká mračna,

děsně chmurná, děsně lačná.

Hoj už prší z mraků střely –

zpátky, drzý nepříteli!

Harambaša v před se valí

jako příval, jako bouře,

Turci stojí jako skály,

nepohnou se v divé vzpouře.

Jako tygr aga v boji

tureckými chráněn voji:

“Vzhůru, vzhůru sokolíci!“

Nová bouře horem dolem,

utíkají Turci kolem

v krvavé již chumelici.

Letí aga k harambaši,

zatočí si jataganem:

„Braň se, ďaure, moci naší,

ať tě živa nedostanem!“

Však proč bledne, proč se třese?...

Výkřik zavzní v tmavém lese – –

jatagan mu z ruky padá,

oči mknou se křečovitě,

kolem Turci: „Zrada, zrada!“

Utíkají vzdorovitě.

Rázem utuch’ bitvy plamen.

Harambaša jako kámen.

Klesla ruka s břitkou zbrojí –

harambaša němo stojí...

Zachvěly se skály kolem –

harambaša vzúpěl bolem,

že hlas jeho děsnou vřavou

letí lesem, dálí tmavou:

„Kletba, kletba rodné krvi!“

V dlaně padla tvář mu bledá –

„Běda vlasti, běda, běda,

syn jí srdce probod’ prvý!“