Raja. (III.)

Vyskočilo z vrchu nové jitro,

růže ze mladých mu tváří planou,

vonné vzdechy ze rtů jemu kanou,

sladkou láskou dýše jeho nitro.

Ve chaloupce, divou bolesť v oku,

sedí matka s chrabrým sokolíkem,

sokolíkem, dobrým bojovníkem,

handžar hladí, divnou šeptá sloku:

„Když děd pásal tebe druhdy k boku,

když tě pásal, když tě mužně tasil,

postrach v Turky nasil!

Když tě choť můj v statnou ruku chopil,

drzý škůdce krví lup svůj kropil,

z daleka měl popil!

Ve synově ruce bez umdlení

msti mou bolesť, moje pohanění!“

A slyš! divné zvuky z venku letí,

jako vina vrahu ve zápětí,

jako bol, jenž srdce zakrvácí,

ale duši mroucí v tělo vrací,

aby znova mřela v trapné touze,

zoufalostí děsně, zvolna, dlouze...

Zbledla matka, zbledl hajduk v chatě,

jaké divné, a přec známé zvuky!

Před chaloupkou v rozedraném šatě

guslár slepec, v tváři výraz muky,

těžkou hlavu k vlhké tlačí stěně;

s temných očí hojné slzy kanou;

a ve strunách znova rozníceně

bolné zvuky zoufalosti planou.

Jeden pohled přesvědčiti stačí,

odpuzuje a zas k sobě tlačí.

Uděšena matka k slepci hledí:

proč se třesou jeho rtové bledí

jako v touze, jako v divém hoři,

proč se vzdech v nich: „Odpusť, odpusť!“ tvoří?

Okamžik – a máť se k zemi shýbá,

slepce objímajíc hladí, líbá;

jako děcku, na němž viny není,

šepce mu své krásné odpuštění.

Blaho vzplane ubožáku v duši,

vášnivě se ústa k slovům vzruší:

„V boji krutém, v bratrovraždném boji

vzbudilo se hříchem srdce spité.

Od té doby v hoři, v nepokoji

bloudím, úpím, volám – neslyšíte!

Odpadlíku vypálili oči –

dlouho marně kroky světem točí,

dávno sníh už leží v jeho vlase,

však přec našel matičku svou zase...“

Umlknul a dech se náhle tlumí,

hlava klesá, slza s oka padne –

vzkřikne matka, sotva porozumí,

a vášnivě čelo líbá chladné.

Líbá tváře, líbá rty mu zpráhlé,

zastená a ztichne mroucí náhle...

Harambaša dosud klidně stojí,

nyní zvolna ke skupení kročí –

proč však obrací se v nepokoji

a proč slzy derou se mu v oči?...