Ráje vždy pocítím ozvěnu,

Ráje vždy pocítím ozvěnu,

odhodím světa hroudu,

povzdechnu, když si vzpomenu,

jak kdys u řeky proudu

Oldřišek shled svou Boženu.

Skryly se hvězdy, luna;

zavznělo klekání,

tajemná se na ní

šeřila runa.

Zachvěly láskou se vody,

v křovině blízké pěl

ptáček hymny a ody.

Tiskly se nebe a zem. –

Kéž bych já říci směl:

Smím být Tvým Oldřichem?