RAJSKÁ LEGENDA (SV. OTILIE)

Hrad stál v lesích alemanských,

hrdý tak a naježený,

a v něm drsný, nezkrocený,

jak ten krunýř tvrdý pán.

Ah, ta jeho milá paní,

ah, co ta se natruchlila:

slepá se jim narodila

dívenka jak štěňátko.

Otec zuří, hněvem šílí:

„Ať to nikdo neuslyší!

Bez milosti v lesní tíši

ať se vyžle utratí!“

Pláče matka; chůva stará

z hradu odnesla to dítě,

v chatě své je chová skrytě,

pak je dá do kláštera.

Ale žije Světlo Světa!

Děťátko když bylo křtěno,

svatým křižmem posvěceno,

s duší prohlédl i zrak!

Svatý biskup zázrak vidí:

„Kéž tak na mne podíváš se,

Otilie, v nebi zase!“

dí on, v slzách žehnaje.

Spasiteli, světlo světa,

dost se sic, tvá láska ví to,

naplakaly oči tyto,

ale štěstím na konec!

Otec získán – z hradu jeho

klášter buduje se z ticha,

svatou láskou vše v něm dýchá,

kol Otilky blažené.

Mučenic já nemám růží –

jdu jen z kraje dumných lesů,

ale velkou, velkou nesu

kytku rudých slziček.

O, tož pověz, svatá Panno,

nač jsem dostala ty oči?

Po světle se stále točí,

které v náruči Tvé plá.

Nač tu srdce, boly zralé,

nežli abych na něm, Máti,

pokolíbat, pochovati

směla též Tvé Děťátko.