Rajská pělka.

V divotvorném dobrodružstva věku

Druhdy v krásném dolu klášter stál;

V předu stínilo jej čtvero břeků,

Vzadu z šera dubů prohlídal.

Háj utěšený,

Pilně šetřený

Šedou svatyni kolem obroubil,

Kdež si mnohý mnich besídku zvroubil.

V témže klášteře, jak kniha praví,

Mnich jakýsi světu odumřel,

Anť s patrnou ztrátou svého zdraví

Vždy pobožně na modlitbách bděl.

Těla trýzněním,

Stálým modlením

Jméno muže svatého si dobyl,

Jímžto klášter víc než klenot zdobil.

Jednou ztráviv noc ve zbožném bdění,

Z jitra opět časně procitne;

Rudá oken skla se v slunci mění,

Tmavá chýže zoří osvitne.

Z lože mnich skočí,

K oknu přikročí,

V tom na něho touha jakás přijde,

Že hned v zorné jitro ven si vyjde.

Aj hle, divadlo to čarokrásné!

Jako v zlatě celý dóm se skví,

A slyš! – z blízka zvuky jemnohlasné

Pohnutlivě k uším mnicha zní.

Ptáček spanilý,

Oku přemilý,

Před brankou si drobná zrnka sbírá,

A svým hláskem mnichu srdce svírá.

Ten, pojat jsa řídkou krásou jeho,

Blíže v sladkém chvátá roznětí;

Ale ptáček seznav cíle svého,

Švižně v hájek blízký uletí.

Vábný, sladký zpěv

Jako rajský zjev

Z čarovného hrdélka se line,

Že mnich všecek v slzách splyne.

A vždy sladší ptáčkovo pění,

Cherubu se rovná jeho hlas,

A mnich zbožný v svatém vytržení

Necítí ni sebe – ani čas.

Dál a dále jde,

Kam ho píseň zve,

Jenž ho mocně k nebesům až táhne,

Že duch jeho svatou tužbou práhne.

Temně zní zpěv ptence nebeského,

Až pak jako v dálí zalítne,

A mnich zbožný ze sna Iíbezného

Protrhna se, sladce procitne.

„Aj, že pak to jen

Blažený byl sen!“

Vzdychne si, a z lesa hlubokého

Zpátky spěchá do kláštera svého.

Tam však přijda – všecko jiné najde:

Bílý dóm své věže k nebi pne,

A když s spěchem k známé brance zajde,

Jiný klíčník otevřít mu jde;

Ale v ouzkosti,

V matné spěšnosti

Svatým žehná se znamením kříže,

A pak rychle zaskočí za mříže.

Vážným nahoru jde krokem,

Kde hodinky bratří zpívají,

Jenž spatřivše jej, též rychlým skokem

V kouty bázlivě se skrývají;

Jen opat stojí,

Takto řeč strojí:

„Vážný duchu z temné brány hrobu!

Co ruší pokoj tvůj v tuto dobu?“

Načež stařec slovo přejme hlasně:

„Bratří! vás neb mne cos zmámilo!

Včera v hájek jsem si vyšel časně,

Kde však spaní se mne zmocnilo.

Den a noc tam spím;

Když se probudím,

Spěchem do svého zpět bytu vcházím, –

Leč tu všecko změněné nacházím.“

Tuť opat se na jmě jeho táže,

A když stařec mu je zvěstuje,

Pamětní přinesti knihu káže,

Jenž o něm ta slova zjevuje:

Že to tři sta let,

Co se tentýž kmet

Léta Páně dvě stě tisícího

Divem ztratil z bytu klášterního.

Všickni zprásknou ruce v podivení,

An klesaje svatý zvolá kmet:

„Aj já slyšel rajské pělky pění

A bratří necítil tři sta let!“

Když byl pochován,

Ten mu nápis dán:

„Ero spí zde, jenž u vytržení

Tři sta let poslouchal rajské pění.“