Rajská růže.

Rudá růže v rajském stála sadě;

Vezdy květouc nikdy neodkvětla,

Vezdy v plné stála jarní vnadě,

Nebo nikdy slunečního světla

Neubývalo tam na věčnosti,

Aniž staroba jí mízu hnětla.

Růže, účastna dokonalosti,

Květla tisícerá dlouhá léta

V říši neproměnitedlnosti.

Věčnost co moře okolo květa

Tekla – neplynnými však vlnami,

Tou vlastností časného jen světa;

Aniž chladnými vánek křídlami

Rajských květů zápach nesl dále;

Růže sama se svými touhami

Stála – byla kvítko dokonálé,

Musela však věčně darmo nýti,

V samém ráji žádat neustále.

Dokonalost neblažila kvítí,

Co mu bylo po dokonalosti?

Nechtělo jen kvésti, chtělo žíti,

Chtělo jako zemské kvítko rosti,

Radovati se a též zahynout,

A se z jara ku nové radosti

K novému životu zas vyvinout:

Neb smrt není hrozná, zoufat dává,

Věčné žití když nemožná minout,

Aniže bláho nepozůstává

V dráhné době, často okamžení

Náhradu za dlouhý žel podává.

Slitovav se mocnému toužení

Anjelu kázal, sluhovi svému,

Pán růžiny touhy vyplnění.

Odňav tento ji sadu rajskému

A přesadiv do pozemské půdy,

Oddal smrti losu časnému,

Z jara ji vidíme kvésti tudy,

A se radovati, a zas hynout,

K novému se však životu z hrudy,

K nové radosti z nova vyvinout. – –

My zdali nejsme kvítí růžové,

Podrobené zemskému počasí?

Nový den chystá rozkoše nové,

Jaro, léto mine, podzim chladný

Vniterný oheň růžin uhasí,

Z nás se však s jarem nevrátí žádný –

Kam našeho zápach vane květu?

Zdali s květem hynul kvítek ladný?

Zdali mu svítí na jiném světu

Slunko jasné – kdo povědít umí?

Los však ať kterýkoliv nás čeká,

Nova jara sny ať padnou v rumy –

Samé zkázy duše se neleká;

Jedno člověk jenom tajně cítí:

Že by zde nechtěl na věky dlíti.