RAJSKÁ ZAHRADA

Šum Tigridu a Eufratu je měkký

jak hovor ženy v loži, ne hlas řeky,

jak sladkým žárem rozplavený med,

a fíkovník a citrus stín svůj metá,

vzdech tane z prsou zevnitřního světa,

kam ještě kročej vejít nedoved’.

Tu hrozen vinných rév, jsa sytý šťávou, visí,

mrak mění půvabný své nepokojné rysy

jak plachá, duchová a sensitivní líc,

a píseň života, zníc bez tíhy a hoře

se hrdlem ptactev line v sykomoře

jak pramen barevný pod prismem vzkvétajíc.

Tu ještěr jiskrný i sajka, páv a ryba,

čím živly hojné jsou, co v svobodě se hýbá,

v čem chvěje, pění se a krouží žhoucí krev,

tu, v síle své a instinktu jsa slepý,

pod stříbrem lunným v rovinaté stepi

jenž vladaří, jsa nezkonejšen – lev.

Květ sněžný mandloně a zeleň lučin šťavná,

ruch lesních divočin jak hudba nesoustavná,

let šumný papoušků a šelest motýlí,

var tvarů živoucích tak rozmarný a prudký

a provtělený ve smyslné skutky

žár života, jehož teď nabyly;

a lidská dvojice, tak v nahotě své stkvělá,

tak růjného a prahnoucího těla,

a s duší v pubertě jak pupen v toulci skrytou,

a země měnlivá a vulkanicky tvárná,

kde duhy strou se, blesk se kmitá z parna

svou silou nezmarnou a ještě nevybitou.