Rajské růže.

Práh překročila Dorothea žití,

by v ráj se vznesla touhou po Ženichu.

Slib Theofil chtěl v nevěřícím smíchu,

jak plní se, je s údivem mu zříti.

Jde smavé dítě, rajské nese kvítí,

třpyt rosy chví se růžím na kalichu.

Zří u víře, co v pochyb žádal pychu,

dech štěstí v hruď z těch květů vanout cítí.

Ó čárné růže, kvítí ráje rudé!

Květ ráje luzný nám-li bájí planou,

že nekvete jím žití naše chudé?

Když bolu růže z ran tvých krví kvetou,

zda tušíš, srdce, v květ co slzy kanou:

z nich tajné ruce vínek ráje pletou.