Rákosníček.

Stín soumraku paď na pole i lesy,

na řeky břeh i vrb šedavý tlum,

vše ticho kol, jen v nízkých ostřic směsi

kýs tajemný se ozval ruch a šum,

jak sivé křídlo temnoty by chtělo

skrz husté sítí mocí letět v dál;

mé oko v snivý kraj se zahledělo –

sám v dumách na břehu jsem vody stál.

Noc na zem klesla jako vdova sirá

na mužův čerstvě nasypaný rov,

a když slzou kropí ho a v náruč svírá,

překonána žalem nemá slov;

mdlá světla zžehla – hvězdy siné záře –

a zabrala se v prchlé doby sen,

a vyčkávala uslzelé tváře,

až v nářku potěší ji zlatý den.

Tu v sítí zjevil’s ty se, pěvče drobný,

s tím nad očima žlutým obloučkem,

vznes’ obličej jsi s temným kroužkem zdobný,

až hrdla bílý objevil se lem,

a pět jsi počal vroucně tak a mile,

až hvězdnatý noc rozvinula šlář

a velkým luny zrakem roztoužile

svých díků jasnou vrhala ti zář.

V dál na vše strany rozléhal se v luhy

tvých harmonických písní pestrý dav,

až ponořený posud v spánek tuhý,

skryt v temné kukle, prociť smrtihlav,

by v květu kustovnice sladce hýřil;

i vzléť a plášť svůj černožlutý šířil

nad ševelnými stébly lučních trav.

Co vše jsi pěl! Co za dne zvonek hlásá,

co stehlík drmolí a hvízdá hýl,

co z konopčina srdce k nebi jásá,

i písní linduščiných zvučný pyl;

vše noci nahradit jsi toužil snivé,

čím tesknil den i čím se blažen chvěl;

ty’s citem jat a láskou duše tklivé

k ní sdílným těšitelem přiletěl.

I zřel’s, jak odchází, můj zpěvný druhu,

jak v slzy nutí ji tvůj zvučný hlas,

jak oči otvírá květ pestrý luhu,

jak šepce keř a hlavu týčí klas;

jak štíhlý chřástal ozývá se v setí

a hlasné křepelčino „pět peněz“

v brázd teplé skrýši drobné budí děti

a zvonek věže rozespalou ves.

I já jsem poslouchal, co’s pěl a věstil,

můj snílku něžný, v jitra mlžnou šeř,

až v ňadrech tajemně mi zašelestil

a rozvíjel se rudých růží keř;

a všemi rty těch purpurových růží

mé srdce dýchalo ti vroucí dík:

Buď požehnán, kdo k ubohým se druží

poutníkům žití, písně kouzelník.