Rakovnické lesy.

Rakovnické lesy

zádumčivě hučí,

snad se to ty větry

od nich zpívat učí.

Jejich teskná píseň

v oči slze nutí,

neubrání srdce

hořkobolné hnutí.

Že se dva rozešli,

každý v stranu jinou,

a jich srdce touhou

teď po sobě hynou.

Proto snad ty lesy

někdy smutně hučí:

vždyť se napomenout

každý nenaučí!