Rakovník. (1.)

V tmavošedém dávném věku

Na strmině pevných skal

Bohatý a skvostný hradec

Hlavačov se vypínal.

Hrad to nádherný a tvrdý,

Jak pán jeho pyšný, hrdý.

Však ne dědic spravedlivý

Na hradě tom panoval,

Cizinec tam věrolomný

Lstí a vraždou se vedral.

Kdo měl právu pomoc nésti?

Ještě vládla síla pěstí.

Smrtí sešel dobrý stařec,

Starý Hlavačovský pán,

A otcovskou péčí pěstoun

Panoš Klen byl jmenován,

Aby pěstil čacké kvítky,

Syna, dceru, zdárné dítky.

Svedla však na cestu křivou

Poručníka vášeň zlá;

Dceru s hradem za své dostat,

To vyvést dnem nocí dbá;

A žel! vášeň nezná kázně,

Nezná práva, nezná bázně.

Dítkám žádného zastání,

Snadno zdařil se zlý čin;

Bylť to věk tmy, dřív než ještě

Vládl věhlas Libušin.

Zrádný panoš vsadil ránu,

Ránu smrti svému pánu.

A tak dědice se zbaviv

V tajném sklepě bez hluku,

Neodbytnou oulisností

Žádá Mílu o ruku,

A naději chlipnou kojí,

Že ihned ji nazve svojí.

Míla však, šlechetná děva,

V svatohněvném zápalu

Vrahovi podlému praví

V horkém citů návalu:

„Ha! kam třeštíš, ty padouchu?

Ještě lpí krev na tvém rouchu!

Důvěru jsi zrádně zlomil,

Podlý bídník zde stojíš;

Vraždou klestíš sobě dráhu,

Což se pomsty nebojíš?

Já a slouti tvoje žena,

Radší chci být zavražděna.“

To zatřáslo duší zrádnou,

Zalekl se panoš Klen,

An se mu počíná kalit

Blaženosti smělý sen.

Však pováživ, čas vše mění,

Nové počal lichocení.