Rakovník. (2.)

Aj viz! kdo to pozdě v noci

Na palouce pod hradem?

Jest to duch či zlosyn jakýs

Veden tajným oukladem?

A co na hradě se děje,

Bílá rouška dolů věje?

Chodí dole tmavou nocí

Švárný Kokrdovský pán,

Jun od Míly Hlavačovské

Plným srdcem milován,

Toužebně se vzhůru dívá

A milenka vlídně kývá.

A lehounkým šeptem sobě

Cos tajného sdělili,

A srdečně potěšeni

Rychle se zas vzdálili;

On se na Kokrdov vrací,

Ona do hradu se ztrácí.

Několikrát slunce přešlo

Na obloze dráhu svou,

Náhle slyš! Na Hlavačově

Ku svatebním hodům zvou.

Mílo! Mílo! co počínáš,

Na Kokrdov zapomínáš?

A již zásoby se vozí,

Šperky šijou noc i den,

Mlsný jestřáb na holoubka,

Na Mílu se těší Klen.

Mílo! což je ctnosť a láska

Pouhá ošemetná sázka?

Ale slyš! Najednou tichý

Jako hrob je Hlavačov;

Slyš! Klen zuří a vyzývá

Se zbraní na divný lov,

Na lov na tajemnou cestu,

Stíhat uprchlou nevěstu,

A přisahá: „Slyš to Perun!

Tři sta dravých Cerberů

Nechť děvici zrádnou stráží,

Já se k ní přec doderu,

A jejího svůdce lstného

Stíhne pomsta hněvu mého!“

Mezi tím na Kokrdově

Láska svátek slavila,

A dvé srdcí milujících

Páskou sňatku spojila;

Sličná Míla z Hlavačova

Vládkyní jest Kokrdova.

Krátká však jen byla rozkoš

Srdcí láskou blažených;

Oko pomsty vyslídilo

Stopu kroků Míliných.

A již Klen meč váže k pasu

A do zbraně volá chasu.

A tu se od Hlavačova

Strašné houfy vyhrnou,

A již Kokrdov obklopen

Zbrojnou chasou Klenovou.

A vrah Klen v čele té luzy

Řídí dílo děsné hrůzy.

Moudrý Čestmír hotoví se

K zoufalému odporu,

Rozestaví své oděnce

Na hradební prostoru,

A políbiv zbledlou Mílu

S chrabrým srdcem kráčí k dílu.

Tu najednou na všech stranách

Krvavý započne boj,

Outokem na hradbu žene

Loupeživý Klenův voj,

Kokrdovci ve zoufání

Udatně se s hradeb brání.

Však nastojte! ve střed hradu

Padl věnec ohnivý,

A kol hradních bojovníků

Šlehá plamen dusivý,

A smělý Klen veda ránu

Palicí rozštípl bránu.

Tím ta rozlícená luza

Až do hradu vrazila,

A co kde živého, mečem

Jako vzteklá vraždila;

Mstivý Klen pozorně slídil,

Aby Míly se dopídil.

A na hradbě, kde nejtužší

Mečem boj byl bojován,

Šípkou raněn v krvi ležel

Čestmír Kokrdovský pán,

A Klen, hrdý vítěz, káže,

Ať se ve okovy sváže.

Hledali pak Klen i chasa

Mílu po všech prostorách,

Ale marně rozvalili

Zbořeniště v rum a prach;

V celé spoustě ani dechu,

O nevěstě ani slechu.

Zuřivý Klen, hněvem vzteklý,

Strašlivě započne klít,

Celý svět kdyby měl splenit,

Mílu že musí najít.

Zatím zpátky se ubírá,

A Čestmíra ve věž svírá.