Rakovník. (5.)

Šťastný vítěz rád se baví

Při víně a při zpěvu;

Rakovcům však trne srdce

Při podivném výjevu:

V Hlavačovské tmavé věži

Svázán, otec Čestmír leží!

Tolik trapných roků dlouhých

V tmavé věži ukován,

Hladem mučen byl ubohý,

Dobrý Kokrdovský pán;

Však sto roků hořkých strastí

Smaže jedna doba slasti!

I vyved syn otce svého

Z tmy na krásnou světla zář,

Kochavě si pohlíželi

Otec s synem tváří v tvář;

A blaženě všecko plesá,

Když přišla i Míla z lesa.

Tu vzchopí se s místa svého

Starý Kokrdovský pán,

A jinochům díky vzdává,

Jimiž Klen byl překonán;

Hledí tam k rakovní řece,

A vznešeným hlasem vece:

„Nový život naší vlasti

Rozkvétati počíná,

Pravovražná libovolnosť,

Vláda křivdy shasíná;

Úctou všem dobrého práva

Vzkvétá vlasti skvělá sláva.

Zhynout musí všecka paměť

Hanebného křivdění,

Nová budova ať hlásá

Spraved’nosti smíření;

Na vždy soused se sousedem

V právech budiž jako jeden.

A kde skvrna křivdy vězí

Na práv lidských obzoru,

Kde česť, ctnosť, vlasť pomoc volá,

Všichni dejme podporu,

Ať nás někdy pozdní plémě

Ctí co hodné syny země!“ –

Zhynul bohatý hrad panský,

Zhynul hrdý Hlavačov,

I zůstal též rozkotaný

Někdejší hrad Kokrdov,

A paměti o nich žádné,

Leč báječné jméno chladné.

A v oudolí u potoka,

Kde odchoval reky rak,

Rakovník vyrostl, přijma

Z raka název svůj i znak,

Všem potomkům na památku

Svého slavného počátku.

A kde se věrnosti slibem

Zasvětila sekera,

Podnes věrně světu hlásá

Jména toho prostora,

Na paměť, že s konavostí

Má se pojit duch svornosti.

A kde právo zvítězilo,

Stojí mlýnec červený,

Na památku jako krví

Do růžova barvený,

Jakby šeptal: „Rakovníku!

Buď pamětliv svého vzniku!

A kde volá česť a právo,

Pomoc nésti neváhej,

Zdárný dědic slavných předků

Vlasti k slávě pomáhej,

Abys byl – jak věkem dávný –

Tak vlastenským duchem slavný!“