RAMENA ŽEN.

Žen bílá ramena, nad něž jsem v snech se klonil,

vy luny nocí mých, já na vás myslím zas,

jak vějíř krajkový vás přede mnou vždy clonil,

by neroztál váš sníh pod tím mým dechem v ráz.

Teď v noci podzimní obraznost poblouznilá

mi kreslí ve tmě vás, ó žen ramena bílá.

Vy bílé klaviatury, na nichž vždy hrála

má ústa polibků arii dlouhou tak,

že ňadra pod vámi se mocně pozvedala,

jak na vás žárlila, až ticho bylo pak.

Mou hlavu po vás dnes jme touha neskonalá,

je pro ni žhavou chlad žár, jenž z vás mocně sálá.

Vy sněhy hořící, hrdličky upoutané

jste sluhou oděvu, zlíbané růžemi,

jichž rudých několik, by ukryla vás, plane,

jak polibků mých skvrny na vás, na zemi

vás v bahně všednosti, jak řecké sochy svaté

z dob dávných nalezá mé oko láskou vzňaté.

Ať hadry skryty jste neb zlatou stuhou spjaty,

ať stužkou hedvábnou, neb nahá sladkým snem

v etheru koupáte se, který vlní zlatý

se světlem bohatým kdes v sále nádherném.

Já na vás myslím dnes, jak v tance víru divém

jsem často zlíbal vás ve štěstí opojivém.

Vějíře klepnutí pokuta směšná byla

za taký duše kvas a hody retů mých

a přece jediná, vy dvě ramena bílá

jste na vždy odňala mi štěstí lehký smích.

Ó vy jste ústa má jistě začarovala

jak čaroděj v hrad smutku, v němž noc neskonalá.

To v malém salonku, kde s ní jsem naposledy

usedl v mlčení, neb „marno všechno již“,

mi její obličej děl znavený a bledý

a suchý kašel její časem přerval tiš,

a kruhy modré, jež kol očí její byly,

kol hrdla cítil jsem; ó kéž mne zardousily!

A děla: „Kašlala jsem krev již zase včera,“

a suchá, ostrá byla její ramena.

A dnes zas hlava má by k nim se vrhla z šera,

neb s nimi zašlo vše, a celá zmámená

by nad ně v polibků se dešti nachýlila...

Já na vás myslím dnes, ó žen ramena bílá.