RAMONDO LULLO. (I.)

Ráno budí don Ramonda

ze snů těžkých, ze snů sladkých.

„Je to možné,“ zvolá, „Bože,

květina že taká roste

pod tvým nebem, na tvé zemi?

Koně sem! Chci na kraj světa,

v hloubi pekel chci se pustit,

zaklepat na brány ráje,

hledat chci, až posléz najdu

ženu, kterou sen mi zjevil!“

Přivedli mu koně, cválal

z domu jako opojený

parou vína cyperského.

Ticho vládne na ulici,

neděle je Páně svatá,

v modlitbách dlí město Palma,

růžové je světlo koupá,

zvony stříbrem vyzvánějí.

Zbožný lid juž v chrámě zpívá

slávu Boha nejvyššího,

všechen lid juž na mši mešká;

jedna jen se opozdila

žena mladá, žena krásná.

Rychle vyjde nyní z domu,

spěšným krokem míří k chrámu,

na náměstí ale náhle

v cestu vkročí jí Ramondo.

Vzpřímený na bílém koni

sochou zdál se mramorovou,

neboť bleskem dotknut zbledl,

bleskem, který náhle vyšleh’

z nyjícího oka ženy.

Smělý muž se třás’ jak děcko,

mluvil hlasem zmírajícím:

„Jako zde vás bdící vidím,

zjevil sen vás dnes mé duši,

přede mnou jste takto stála

v sněžné říze, se závojem,

bílá, úchvatná a krásná!

Tak z vás vůně vycházela,

vůně, která jasem jesti!

Přede mnou jste hrdá stála

jako teď s tím temným zrakem!

Tak v mém snu vám vlasy plály

jako rozžhavené zlato!

Mojí jste! Já po vás práhnu,

jak bych měl po svaté krvi

práhnout spasitele lidstva!“

Domluvil a vztáhnul ruku.

Doňa v sochu obrácena

dychá těžce, němá, bledá,

slova hledá pro nevoli,

kterou krev se její bouří.

Slova hledá, nenalezne,

pojednou se ale vzchopí,

nesmírným jak zachvácena

strachem, jako v lese laňka;

krokem lehkým jako vítr

pustila se v útěk divý,

letí v stinnou kathedrálu,

padne na tvář před oltářem,

„Bože, chraň mne!“ zašeptala.

Don Ramondo trhl uzdou,

bodl koně, vzkřikl divě:

„Marně utíkáš se k bohu,

odvleču tě od oltáře,

bohem tvým se sám chci státi!“

Nedořek‘ a juž byl s koněm

v prostřed chrámu jako bouře,

jisker déšť vytryskl z dlažby,

klenba dómu zachvěla se

nesvatým dupotem oře,

obrazy a sochy svatých

zdály se jak v podivení,

výkřik hrůzy, poděšení

zazněl z úst všech shromážděných.

Přerušena svatá obět:

odkládá kněz tělo Krista,

které právě pozdvih’ k nebi,

za to pozdvihuje ruce

nyní, aby těžkou kletbu

metal na smělcovu hlavu,

který vzpřímen s koně hledí,

bledý vášní, zrakem žhoucím

k oltáři, před kterým klečí

v zoufalosti mladá žena.

První slovo těžké kletby

vyšlo právě ze rtů kněze,

rychle se tu žena vzchopí,

spěchá k němu, pokloní se,

líbá jeho zlaté roucho,

vzpřímí se pak, stojí v dýmu

kadidla jak anděl Páně,

praví pevně s klidem velkým:

„Neklň, otče, šílenému,

uzdrav Bůh mu choré srdce,

jasnou mysl dejž mu naše

přesladká a svatá Paní!“

Obrátí se po těch slovech

k rytíři a praví přísně:

„S koně dolů! Pokořte se

před Bohem a jeho knězem!

Bijte čelem tvrdou dlažbu,

kajicně ji slzou kropte!“

Měkčím hlasem dodala pak:

„Spěšte odsud! Pohanění,

kterým jste mě k smrti ranil,

bude skvrnou jmena mého,

budu mnohým zdát se vinnou.

Don Gonzalo de Castello

mužem mým jest, k němu jděte,

povězte mu, zdali jsem vám

právo dala se mnou jednat,

jak jste jednal! Nechť nás soudí.“

Ambrosia de Castello

kývla rukou, odcházela

hlavu kloníc, těžkým krokem.

Valil lid se z kathedrály,

odváděli z chrámu oře,

ale don Ramondo klečel

dlouho ještě před oltářem,

dotýkal se čelem dlažby,

slzy padaly mu z očí.