RAMONDO LULLO. (II.)

Dokončila Ambrosia

vyprávěti svému muži

dobrodružství s don Ramondem,

bledá byla ale klidná,

klečela u jeho nohou,

s důvěrou mu zřela v oči

jako dcera svému otci.

Don Gonzalo de Castello

sedě v pozlaceném křesle

zdvíhl ženu k svému srdci,

políbil jí bílé čelo,

s úsměvem pak odpovídal:

„Netruďte se, Ambrosio!

Jednal rytíř pošetile,

vaše ale není vina,

čistá jste jak samo slunce.

Podivem mi věru není,

zázračná že vaše krása

k šílenství jej roznítila.

Byly časy, kdy bych též byl

podobně jak on snad jednal,

šediny když moje byly

ještě černější než havran,

chladná nyní krev když lávou

proudila mi ještě tělem.

Lituje-li don Ramondo,

odpouštím mu jeho vinu,

jest-li vy že odpustíte.“

Sotva dozněla ta slova,

veřeje se otevřely,

mezi nimi stál Ramondo,

poklonil se Gonzalovi,

poklekl před krásnou paní.

Dříve než moh’ promluviti,

pravil stařec rytířovi:

„Cokoli mi říci chcete,

marné je, já nejsem soudcem.

Žehnal Bůh mi, mému stáří

svěřil andělskou tu duši,

korunou je mého žití!

Důkaz, jak se před ní kořím,

moudrost její jak znám ctíti,

ctnosti její jak si vážím,

budiž ten, že o samotě

zůstavím vás, ona sudiž

vinu vaši, pře jest její.

Svého jmena čest a slávu

v čistou její ruku kladu.“

Odcházel a úsměv míru

pohrával mu kolem retů.

Hlavu pozdvih’ don Ramondo,

ale zůstal na kolenou,

sepjal ruce a pak mluvil

hlasem jako před světicí:

„Anděl z nebe kdyby stál zde,

matka sama Spasitele,

nemohl bych s větší úctou

mluvit k nim, než mluvím s vámi.

Posvátná jest.čest mi vaše,

kořím se před chotěm vaším,

neboť dala jste mu srdce!

Přece ale vyslyšte mne,

slova má nechť neuráží

cudný sluch váš, Ambrosio.

Mládí moje bouří bylo,

žízeň lásky ukojil jsem

v divé vášni, v opojení

znova žízniv, znova práhna

pokaždé, kdy napil jsem se!

Náhle stal se zázrak se mnou:

Uviděl jsem vás dnes ve snu,

potkal ráno na ulici,

zjevem vaším nový život

vzešel v pusté mojí duši!

Minulost má – černé bezdno,

budoucnost však světlým rájem!

Obraz váš v mém srdci žije,

nevyhyne z něho více!

Láska, kterou pro vás cítím,

veliká jest jak sám osud,

zázračná a víc než lidská.

Nehoden jsem smilování,

ale chci se takým státi,

že ve vaší světlé duši

ozve se hlas slitování.

Obětí buď celý život,

pokáním a odříkáním;

velkých činů celá řada

smaže paměť pohanění,

které na vás dneska padlo.

Rcete mi, ó Ambrosio,

kleknout před vás smím pak opět,

opět mluvit o své lásce,

nehynoucí, víc než lidské?“

Ambrosia de Castello

praví sladce, praví snivě:

„Stačilo by celé žití

nadlidskou pro tuto lásku?

Zemskou věčnost utvořiti

bylo by snad pro ni třeba!

Sejdem se, až nesmrtelnost

plným douškem pít nám bude,

sejdem se, až věčné žití

v poháru mi přinesete!

S Bohem buďte do té doby!

Odpuštění moje máte,

miluji vás po křesťansku;

tímto pře jest ukončena.

Buďte s Bohem, don Ramondo,

nemluvte mi o své lásce,

nechte povinnost mě konat

k muži, k Bohu, k vlastní spáse.

Zapomeňte, co se stalo,

a jestli mě na ulici

potkáte, pak neznejte mne.“

Domluvila, vyšla z síně,

tiše za ní clona padla

jako oblak, který halí

bílou hvězdu, přihnán větrem.