RAMONDO LULLO. (III.)

Zmizel světu don Ramondo,

žádné oko nevidělo

v Palmě více jej na koni,

v drahém rouše, v záři krásy.

Vrata zavřela se za ním

těžká otcovského domu

v onen den, když jako bleskem

láskou vzplanul k Ambrosii,

v onen den, když pravila mu:

„Neznejte mne, don Ramondo!“

Zavřela se vrata domu,

nepřekročil více práh svůj,

aby vyšel na ulici.

Poustevníkem stal se rytíř,

v knihách bádal dnem i nocí,

vědám oddán celou duší.

Zapomínal na vše kolem,

přátel neznal víc ni druhů.

V celé Palmě vyprávěli,

tajné vědy jak Ramondo

v duši ssaje, jak tu duši

zaprodal knížeti pekel.

Plni strachu pozdvihali

k jeho oknům plaché zraky –

ale nikdy tam Ramondo

nezjevil se... Třicet roků

uplynulo a jen dvakrát

zřeli jej tam na okamžik

za tu celou dlouhou dobu:

Jednou, když po celém městě

zvony temně zahučely,

průvod pohřební když kolem

jeho domu bral se slavný

s tělem dona de Castello.

Po druhé, když s velkým pláčem

chudí města provázeli

Ambrosii, bledou, krásnou,

k branám Palmy. Odcházela

v pustý hrad na břehu moře,

aby více nevkročila

v Palmu, rozdavši své jmění

mezi chudé, velká v lásce.

Tenkrát don Ramondo zbledl,

jak by smrt se dotknula ho,

ruce vztáhnout chtěl a vzkřiknout,

oči své když Ambrosia

k oknu jeho vlhké zvedla.

Ale nekýv’ ani hlavou,

násilím potlačil výkřik,

neboť v duši jeho zněla

slova, která promluvila:

„Neznejte mne, don Ramondo!“

Tedy mlčel, hleděl za ní

jak za hvězdou, která mizí,

s kterou hasne náhle světlo,

jediné na pustém nebi.

Zlomen jako větrem třtina,

dotknut jako ranou dýky,

potácel se v prázdno síně,

vrátil se do tmavé kobky

mezi knihy, alambiky.

Ambrosia tiše vzdychla,

slza padla v bílá ňadra,

s úsměvem pak sladkým kývla

chudým, nešťastným a bídným,

kterým přítelkyní byla;

duše její prosvítala

tváří truchlou jako luna

oblakem labutím v letě,

duše jejím zrakem plála –

plna touhy, plna něhy.

Sladko bylo na ni zříti,

teskno též však, k smrti teskno...

Jela tiše teď svou cestou

v pustý hrad ku břehům moře

sama, v černém vdovím rouše,

s hlavou skloněnou na prsa,

někdy ale pozvedla ji

s úsměvem k hvězdnému nebi,

s úsměvem tak tklivým, sladkým,

že se zdál být odpovědí

tichým hvězdám na útěchu,

kterou kanuly jí v duši.

jela tiše tak svou cestou

v pustý hrad, ku břehům moře.

Tráva rostla na té cestě

bujně, divě, neboť nikdy

nešlapala po ní noha.

Tráva rostla na té cestě,

tráva rostla též před domem,

v kterém don Ramondo stárnul.