RAMONDO LULLO. (IV.)

Třicet let, co don Ramondo

v domě starce de Castello

slyšel slova Ambrosina,

kterými ho odmítala

naději mu odnímajíc.

Třicet let, co v knihách bádal!

V pustém hradě poblíž moře

v soumraku a o samotě

Ambrosia zadumána

právě hleděla na cestu,

která vedla k vratům domu.

Duše její plna klidu,

plna byla odříkání,

hudba moře stoupala jí

tiše v sluch a vláha v oči.

Náhle ale podivení

zračilo se v její tváři,

neboť na cestě, kde tráva

vysoká vším květem kvetla,

vyskyt’ poutník se a spěchal

přímo k hradu, vrávoraje.

Divila se Ambrosia,

v její pustinu kdo kráčí,

dvéře v tom se rozletěly,

sluha starý, udivený

vkročil v síň a pravil paní:

„Stojí venku don Ramondo,

z přeslavné rodiny Lullo,

s paní promluvit si žádá.“

Ambrosia kývla hlavou,

v bílém hrdle hlas jí vázl,

sluha šel a v síň teď vstoupil

stařec s vousem šedým, dlouhým,

s tváří bledou, s temným zrakem,

v kterém mocně oheň sálal.

Ohlížel se, pravil tiše:

„Hledám paní toho hradu,

Ambrosii de Castello,

srdce buší nedočkavě,

nevidím jí v této síni.“

Ambrosia usmála se

smutně, sladce, snivým hlasem

ozvala se: „Don Ramondo,

poznejte mě, jsemť to sama!“

Jako bleskem dotknut zvolal:

„Ambrosio, hudba hlasu

budí dávnou upomínku!

Ambrosio, poznávám vás

v temném stínu této síně,

celá moje duše letí

v ústrety vám, padá k nohám!

Řekla jste mi v Palmě kdysi:

„Sejdem se, až nesmrtelnost

plným douškem pít nám bude,

sejdem se, až věčné žití

v poháru mi přinesete!“

Ambrosio de Castello,

chtěla jste mi tenkrát říci:

,Nikdy víc se nesejdeme‘?

Ambrosio de Castello,

světlo očí mých, mé duše,

rozuměl jsem jinak slovům.

Co jste řekla, vyplněno:

v poháru vám věčné žití

nesu, píte plným douškem!“

Udiveně zvolá doňa:

„Nechápu, co říci chcete.

Záhadná jsouť vaše slova.

Přišel jste mě zavražditi?

Chcete moji duši vrhnout

jako v propasť, do věčnosti?

Vzpřímil se a s líce jeho

plála zář jak s nebes kleny.

„Slyšte mě,“ tak pravil slavně,

„slyšte mě a užasněte!

Nezemřete, Ambrosio,

věčně živa zůstanete.

Vězte, vypátral jsem zákon,

kterým zrodily se světy,

kterým žijou andělové,

který podkladem jest věkův.

Přinutil jsem silou věd svých

k odpovědi mocné duchy,

kteří étherem se nesou

vzhůru k slunci, v hloubi moře!

Přinutil jsem hvězdy věčné,

které nekonečnem krouží,

v kterých duše věčná žije

jako v nás, a jež je žene

po drahách ve hloubi modra,

nutil jsem je, by svým světlem

vnikly v tmu bádavé myslí.

Vznášel jsem se nad propastmi,

šílenství a smrt mne stále

jako šelmy lesa hnaly.

Zvítězil jsem! Má je věčnost,

sláva má je, zlatokřídlá,

nesmrtelnost, opojení!

Vím, jak hlínu měnit v zlato,

celá horstva v diamanty,

královnou budete země!

Znám však víc. Prasvětlo, shluklé

v tvaru zlata tekutého,

znám z nadzemských zřídel svádět

v pohár jako víno bohů,

smrti nezná, kdo je pije!

Ambrosio de Castello,

nesu v poháru vám věčnost

podle slov, která kdys v Palmě

vrhla jste v nadšenou duši.

Zázrak ten se z lásky zrodil!“

Zvolal tak a ze záhybu

svého roucha vyňal křišťál

naplněný divnou září,

celá síň hned zaplanula

jako zorou na severu.

Ambrosia de Castello

dlouho dívala se na něj,

obdiv zářil s její líce,

posléz ale rozhostil se

smutek sni jí na tváři.

Pravila: „Ó don Ramondo,

život věčný přinášíte?

Mýlíte se, věčné stáří

kryje v dutině své křišťál.

Uprchla nám naše mladost,

mezi tím co božské sny vám

kolem čela aureólu

démantovou rozpřádaly!“

Podala mu modlitby své

v deskách z hlazeného stříbra,

v ploše desky jasnotřpytné,

ozářené hvězdným leskem

životního elixiru,

uzřel don Ramondo tvář svou

poprvé za třicet roků.

Uviděl, jak starcem stal se,

probudil se jako ze sna,

uštkala ho bolest krutá

jako zmije v samém srdci,

zavířilo mu to v hlavě,

lítost nesmírná ho jala.

„Moje mladost! Ó mé mládí!

V hrobě ležíš, bez naděje!“

Více říci nedovedl,

z očí však mu slzy tekly

bohaté jak když na jaře

sněhy tajou na Sierrách.

Ambrosia zatím závoj

spustila si s hlavy k nohám,

stříbrnou vytáhla jehlu,

která držela jí vlasy,

lavinou tu v proudu vonném

bílé, lesklé k patám spěly,

halily ji jako příkrov.

Krásná byla i v svém stáří,

s čela majestát jí svítil,

výsost plála z jejích očí,

nevýslovný půvab něhy

nadpozemské vycházel z ní

jako vůně z lilie čisté.

Položila na rameno

alchymisty plačícího

ruku svou jak matka jemně,

promluvila hlasem k němu,

který podobal se hudbě

konejšivé, plné tužby

po nebi a sladkém ráji:

„Poslyšte mě, don Ramondo,

jako já vám naslouchala,

tiše s duší plné klidu.

Přinesl jste nápoj čarný,

kterým uniknout lze smrti –

ani krůpěj nevypiju.

Třicet let já vroucně, věrně

miluji vás, don Ramondo,

miluji vás nade všecko.

Třicet let juž po vás nyju;

k vůli vám já vyšla z Palmy,

utekla se do samoty,

k vůli vám zde žiju v poušti,

beze přátel, bez radostí,

žiju pro váš obraz drahý.

Beze přátel pravila jsem?

Dva jsem měla na zřeteli

neustále, ve dne, v noci.

Přátelé ti Bůh a smrt jsou.

Bůh, jenž věčný život dá mi,

smrt, která mne vysvobodí

z úzkých mezí toho žití!

Jako vy, však beze vědy,

srdcem prostým, duší vroucí

našla jsem též cestu jistou,

kterou unikneme prachu.

Nadchla jsem se láskou velkou,

nekonečnou k vám, tak silně,

nehynoucí že se stala!

Nový rozkvět čeká na ni

krásnější a vznešenější

v lůně bezdném věku věkův.

V jakémkoli tvaru opět

žíti budu u věčnosti,

beze ní juž nezrodím se,

ona bude mojím blahem,

ona bude mojí slávou,

očistěna, povznešena

bude mojí aureolou.

To jsem říci chtěla v Palmě,

naznačiti svými slovy,

povinnost když kázala mi

skrývat lásku v hloubi duše.

Bláhový, nač nápoj čarný?

Věčný život že nám podá?

Jaký omyl! Věčná smrt jest

brániti se přerodění!

Uvězniti duši v hmotě?

Bylo by jak v rakev věčnou

uzavřít mě ještě živou.

Nechci nápoj váš a nechci,

aby sám jste pil svou zkázu,

věčné pro nás rozloučení!“

Domluvila. Don Ramondo

pozdvih’ hlavu, odpověděl:

„Ambrosio de Castello,

odplať Bůh vám vaši lásku,

je-li věčnost jeho dosti

bohatá, by odměnila

oběť vaši bezpříkladnou.

Obraťte na mě své zraky:

budova mých nejpyšnějších

výmyslů jest v zříceninách,

sesula se vaším slovem,

z něhož ryzá pravda vane.

Omylem já duši živil,

bludy byly sny mé krásné,

stínem jesti všechna věda,

věčným světlem jesti láska.

Slávou zlatou chtěl jsem věnčit

hlavu svou, by na vás padla

záře její nevídaná.

Hleďte, v desky ze smaragdů

vyryl jsem své práce plody,

zlato jak lze vyráběti,

naučit se mělo lidstvo.

Zde to psáno do podrobna.

Chudý dar a chudá sláva!“

Zvolal tak a svrhl s okna

smaragdové desky, které

o skálu se roztříštily.

Vrátil se pak k Ambrosii,

pokračoval tak v své řeči:

„Hleďte, světlo mého žití,

snaha lidská jak jest ničím!

Geniem já mohl slouti

velikým a nesmrtelným

v ústech lidstva potomního,

výskum snah mých kdyby seznal

velký dav, jenž slávu dává,

Geniem! Teď bláznem pouze

slouti budu, podvodníkem.

Vidím teď, jak sláva bídná,

sláva, která stojí, padá

davem, kterým pohrdávám!“

Smíchem jeho divým, trpkým

zachvěla se stará klenba,

zasmušil se a pak dodal:

„Těžší bol, ó Ambrosie,

kruší srdce mé, ach vězte,

napil jsem se elixiru,

budu věčně živ na zemi;

rozloučeni jsme na věky,

neboť vy vždy výš a výše

vznášeti se v nové ráje

budete na křídlech touhy

svaté, která k Bohu vede,

mezitím co v smutku, v bídě

máčet budu slzou hroudu!“

Touto těžkou ranou tknuta

klesla k zemi Ambrosie

zsinalá a tlukot srdce

zastavil se na okamžik.

Náhle ale vzpřímila se,

vztáhla ruku po fióle.

„Podej!“ zvolá, „napiju se,

s tebou chci pro tebe žíti,

s tebou věčně bídu snášet,

stáří, únavu a smutek!

Přináším ti v oběť smrt svou,

která zdála se mi lékem,

spásu svou a naděj v ráje!

Podej křišťál, rychle, práhnu

napiti se elixiru,

který na věky nás spojí!“

Ale mžikem vzal Ramondo

dutý křišťál, mrštil z okna

fiólu, jež rozbila se

v tisíc kusů. Zlaté světlo

linulo z ní v šumné moře.

„Sprosťuju tě,“ pravil klidně,

„toho žití pozemského.

Nesmrtelnost tobě kyne,

snášet sám chci, rozejdem se!“

Schýlí hlavu v tichém pláči.

„Rozejdem se!“ opakuje,

zírá na ni, která stojí

jako v kámen proměněna.

Zatím vzplálo celé moře,

jakby zora růže svoje

nořila mu v temné lůno.

Hořelo, jak myriady

bílých hvězd by z něho tryskly,

celý vzduch až k nebes klenbě

zářil démantovým leskem,

starý hrad se plnil září,

jakby luna na návštěvu

s večernicí byla vešla

portikem pod vetché klenby.

Nejvíc ale jiskřila se

velká síň, kde Ambrosie

beze slova, podepřena

stojí o sloup, v těžkém žalu.

Pojednou však usmívá se,

všechny stopy smutku, stáří

zmizely, jak lilie skvetla,

zářila jak svatá hvězda.

„Můj Ramondo,“ zašeptala,

„umírám! Ó, na shledanou!

Silnější než elixir tvůj

Boží jesti smilování.

Hledej, hledej bez únavy

život věčný, však ten vnitřní,

jak jsi hledal uniknutí

sladké smrti, spasitelky!

Miluju tě, můj Ramondo!

Na shledanou! Na shledanou!“

Klesla k zemi, tiše, tiše

jako květ, jenž s větve skane,

skonala, jak plamen shasne,

který hořel před oltářem.

Schýlen klečel don Ramondo,

roucha lem přitlačil ke rtům,

přehodil jí závoj bílý,

rozloučil se s ní, nevěřil,

opět že se sejde v ráji

s Ambrosií de Castello.

Věda jeho šeptala mu,

elixiru mocnou sílu

zrušiti že nelze více.

Naděj byla Ambrosie,

zdála se jak prorokyně,

slitování hlásající

Boha, stvořitele světa –

jistotou však byla věda!

Shasla záře nad vodami,

temné bylo širé nebe,

z hradu kráčel don Ramondo

vrávoravě, těžkým krokem;

smutně sténal vítr v trávě,

která bujela na cestě.