RAMONDO LULLO. (V.)

Vyšed z hradu bloudil krajem,

každým krokem, který činil,

zdálo břemeno se těžší

toho žití pozemského.

Prázdnou pouští byl mu svět teď.

K čemu žíti, k čemu strádat?

Beznadějnost! Beznadějnost!

Vlasy rval si ve zoufalství,

volal k Bohu, o smrt prosil.

Náhle stanul na pokraji

bezdna v skalném lůně horstva,

bledla noc už, úsvit šedý

rozlíval se po nebesích,

zavál vítr od východu,

zlatem zahořely mraky,

slunce v celé slávě vyšlo,

dole v bezdnu svět se zbouzel:

nekonečné moře dmulo

vlny své, šuměly lesy

odpověď na hukot vody.

Zabědoval don Ramondo:

„Všude život, velký Bože!

Smrti, mluv, ó kde se skrýváš?“

Náhle ale radoval se.

„Spása moje,“ zvolal, „leží

přede mnou! Závratná hloubi,

hrobem buď mi! Vezmi tělo,

které po zničení touží!

Roztříštím-li schránku tělo,

duše uvolněna bude!“

Letěl střemhlav do propasti,

zdálo se mu, celý prostor

nesmírný a nekonečný

vírem že se kolem točí,

že se boří, padá, suje.

Nevýslovná hrůza jala

duši jeho v spáry kruté,

smysle jeho mizely mu.

Dopad’ kamsi. Šílená mu

bolest vnikla do všech údů,

probudila z mrákot smrti.

Zdálo se mu, že se loučí

duše jeho s bídným tělem,

rozkrušeným, rozedraným.

Úzkost těch, již skonávají,

smáčela mu potem čelo,

tlukot srdce zastavil se,

oči tma juž pokrývala...

zrakem duše již již viděl

otvírat se brány nebes,

viděl kůry archandělů,

vířili jak metelice

v ústrety mu, vztahovali

ruce po něm... Náhle ale

cítil, vše jak v mlze mizí,

citil zas, jak srdce tluče

v prsou mu, jak obživuje,

cítil, jak jej země drží,

k sobě táhne, volnost béře

jeho duši, která k letu

marně rozkládá svá křídla...

Cítil, jak mu unikala

věčnost opět, byl zas živým!

S namáháním postavil se,

podpíral o vlhké stěny

blízké skály, zíral vzhůru

k nebesům, a velké slzy

tekly mu po bledé tváři.

„Bože můj, měj smilování!“

zašeptal a sklonil hlavu.

Dole pod ním, nehluboko,

třpytila se ranní rosou

zahrada ve plném květu,

stromy šuměly tam tiše,

v stínu jejich dům a kostel

stály pozlaceny sluncem.

Klášter ležel mu u nohou,

hlasy zněly k němu vzhůru,

zbožně pěli františkáni

velkou píseň svého mistra:

Hospodine, požehnání

chvála buď ti, věčně sláva!

Přede vším za bratra Slunce.

Krásné je v své svaté záři,

požehnání tvoje leje

na nás, na vše. Buď ti chvála!

Díky též za sestru Lunu.

Jasná je! Za všechny Hvězdy,

luzné, bílé, kmitající!

Sláva ti za Vzduch i Vodu,

čistá je a drahocenná!

Sláva ti za bratra Oheň,

silný je a blahodárný,

sláva ti za matku Zemi,

ňadra její kryjou květy!

Chvála tobě, díky zvláštní,

Hospodine, za Smrt těla,

za tu drahou naši sestru,

která blíže k tobě v nebe

povede nás všechny jistě!“

Takto pěli mniši zbožně.

Pozved’ don Ramondo ruce

k nebi, na němž ještě plála

růžově a zlatě zora.

„Bože,“ šeptal chvějným hlasem,

„ukázal’s mi cestu moji!

Ambrosia pravdu děla:

život pravý hledat jest mi,

omylem když přikoval jsem

k věčné smrti svoje tělo!

Rytíř tvůj, já táhnu v boje,

korouhví mou bude víra,

dobré skutky svatou zbrojí!

Život bez konce svůj kladu

v kajícnosti před tvůj oltář!

Vůli svou nad vůli tvoji

stavěl jsem ve hrdém vzdoru,

žertvou budiž teď má vůle!“

Zvolal tak a stoupal s hory,

mnichem stal se don Ramondo.