RAMONDO LULLO. (VI.)

Obětovat vše na zemi

byla žízeň teď Ramonda,

obětovat spolubratrům

všechny drahé touhy duše,

heslem bylo jeho žití.

Rozdal statky svoje chudým,

jako někdy Ambrosia,

konal skutky jako svatí,

sebe zapomínal zcela.

Veta bylo po všech vědách,

dítětem se snažil býti,

prostý srdcem, prostý duchem.

Upomínka na sny pyšné

vynutila pouhý úsměv

jeho rtů, a fantóm slávy

rozplynul se v záři pravdy.

Dlouho vřela však mu v duši

stopa oné velké lásky

k Ambrosii de Castello,

vřela jako těžká rána,

která zacelit se nechce.

Vyrval posléz přec tu lásku,

zapadla, jak hvězda bledne,

v hloub nesmírné lásky k Bohu...

Vítězstvím to bylo velkým,

největším, jež sobě dobyl.

Zcela oddán byl tak Bohu,

bratrům svým a spolutvorům,

neměl vůle, neměl přání –

časem přece ubrániti

nedovedl vzdechům těžkým

ba i slzám, nedovedl

potlačiti někdy touhu

ohromnou po sladké smrti,

korunou se jemu zdála

nejvyšší již Bůh nám skytne,

štědře když nás zasypává

dary milosti své velké.

Nadlidským však namaháním

přemohl i tuto slabost.

Začal milovati život,

který trestem byl za pýchu,

uvaleným mu na bedra.

„Jako bratr slunce, luna

sestra sladká, všechny hvězdy,

budu věčně jiným sloužit,

jako oni, nechci reptat,

věčně že svou lásku dávám,

jako oni svoje světlo

dávají nám bez únavy!“

Rozhodl tak mnich Ramondo,

uskutečnil svoje slova.

Leta minula a ostrov

začal plniti se slávou,

svatou slávou toho mnicha.

Přicházeli ze všech končin

poutníci, by obdiv jemu

vzdávali, by prosili jej,

aby ruce žehnající

kladl na hříšnou jim hlavu.

Pohromou to bylo novou,

lekal se té hlučné úcty.

Nebyla to světská pýcha,

která v rouše pokornosti

lapit chtěla jeho duši?

„Půjdu odtud,“ pravil sobě,

bodnutí však cítil v srdci.

S pláčem zvolal v noci k nebi:

„Hospodine, nevědomky

miloval jsem příliš půdu,

která byla mojí vlastí.

Promiň mně, já napravím to!

Díky tobě za ten pokyn!“

Prchl na loď, která plula

z Palmy právě do Afriky,

hymny plné jásavosti

z hloubi duše pěl, když zmizel

v modré mlze ostrov rodný,

hymny pěl pln jásavosti

mezitím co jeho oči

maně slzy prolévaly

loučíce se na vždy s zemí,

v které poprvé se byly

otevřely v zlatém jasu,

loučíce se navždy s břehem,

který nesl bílou hrobku,

dřímající v stínu stromů,

s nápisem tak prostým, krátkým:

„Ambrosia de Castello,

„sestra chudých, pod mou deskou

„očekává z mrtvých vstání!“