RAMONDO LULLO. (VII.)

Slunce klonilo se k moři,

koráb když se blížil k břehu,

na němž Tunis jak na trůnu

s korunou svých bílých mešit

v záplavě stál jantarové.

Vyšel mnich Ramondo z lodi,

bloudil dlouho ulicemi,

nevěda, kam krok jej vedl.

Zadumal se: „Co zde počít?

K jaké práci Bůh mě volá?“

Vkročil právě na náměstí

prostranné a plné lidu,

vířil život tam a náhle

úzkostlivé zaslech’ lkání,

davy viděl, jak se hnaly

jako divá bouře temná

za otrokem prchajícím.

Blesky záští viděl šlehat

z očí jim a krev se lila

ubohému z ran nesčetných.

V ústrety Ramondo spěl mu,

vztáhl nad nešťastným ruku,

zjevem zdál se z jiných světů

s tváří bledou, s okem velkým,

z něhož svatý oheň sálal,

něha linula, a slza

třpytila se čarným leskem.

Neptal se, co otrok spáchal,

ale výmluvně jak prorok

jal se hlásat slitování

slovem lásky, slovem ducha.

Stáli němi podivením

nad tím zjevem, nad tím slovem,

které ze rtů přicházelo

jako hudba větru z háje,

jako vůně z růží svěžích.

Naslouchali divem jati,

srdce v prsou plakalo jim,

rosa duše kapala jim

z očí obrácených k nebi.

Zbraně padaly jim z ruky,

vítězem byl mnich Ramondo.

Ale náhle zvolal kdosi:

„Křesťan je to, prorok lživý,

zapíráť on Mohameda,

kamenujte neznaboha!“

Sotva dozněla ta slova,

svrátilo se slitování

v zběsilost, a tisíc pěstí

zahrozilo Ramondovi:

„Odvolej, co’s právě slyšel!“

hučelo to, zahřmělo to;

nenávisť jak temná chmura

nad mnichem se vztahovala.

Viděl, jak mu přísahali

každým hnutím brvou oka

mučednickou smrt, a radost

divoká jej zachvátila.

„Velký Bože, zemřít!“ jásal

v hloubi duše, „zemřít! zemřít!“

Vzpřímil se a hlasem hromu

hlásal divokému davu

boha Krista, spasitele,

s nadšením tak přehlubokým

jako moře, jako obzor,

s výmluvností mocnou, silnou

jako řeka břehy rvoucí,

s úsměvem jak květy sladkým,

se slzami hvězdné záře.

Ale dav se dmul jak moře,

bouře když se blíží děsná,

rostla zášť jak samum v poušti,

kvačila jak slepý osud.

Vzduch se třásl jejich řvaním,

tisíc rukou po něm sáhlo,

roucho juž mu s prsou drali,

z první rány tekla krev juž,

Vítal smrt juž v opojení.

Náhle ale stál po boku

krásný muž mu, ušlechtilý,

s tváří jako anděl sladkou,

v rouše blyštícím se zlatem.

Kníže byl to svého lidu.

Zamáv’ rukou po královsku.

„Ustaňte!“ tak velel přísně.

Rychle couvli před ním v zmatku,

náhlé ticho po náměstí

šířilo se jako v chrámu.

Povlovně se dav rozcházel,

emir ale pravil mnichu:

„Obdiv jal mě nad odvahou,

s jakou jsi své pravdy hlásal.

S tebou mír buď! Odstup volně!“

Emir šel a mnich Ramondo

uchýlil se k břehu moře;

hvězdy vyšly na nebesích,

šuměl záliv, klid byl sladký.

Ale mnich Ramondo plakal,

bouře byla v jeho srdci,

s trpkým pláčem k nebi zvolal:

„jak jsem slabý, jak jsem slabý!

V jaký hřích já padl znova!

Bože svatý, Bože dobrý,

promiň mi, že chtěl jsem lstivě

sladkou smrti strhnout k sobě!

Z ruky tvé já beru břímě

svého žití trpělivě.

Sluhu svému promiň, Pane!“

Sotva dořek’, tu jej kámen

těžce ranil v prsa, druhý

letěl za ním třetí, čtvrtý...

Ohlížel se, tisíc očí

divých na něj zazářilo,

jako panthrů, jako tygrů,

tisíc hlasů hrozilo mu,

vřava k nebi dorážela,

kde tak klidně hvězdy plály.

Vyslídila krutá luza

oběť svou, již emir vyrval

na okamžik z jejích spárů,

přišla teď, by ukojila

žízeň palčivou po krvi.

Zavrávoral mnich Ramondo,

nevítal juž možnost smrti,

uniknout chtěl tomu blahu.

jal se prchat v divém spěchu,

utíkal, až znaven klesl,

podle skály čnící z moře.

„Zachovej mě, Pane nebes,

zachovej můj život na dál,

abych déle trpět mohl,

dále poskytnouti lásku

nešťastným a opuštěným.“

Modlil tak se mnich Ramondo,

horoucně při šumu moře

v prostřed davu řvoucích vrahů.

Kataraktem hrnuly se

kameny a proudem tekla

jeho krev, a bílé kosti

roztříštěny pronikaly

pletí mu... Pak přišla mdloba,

šero pojmu, prázdno, temno.

Rozešli se vrazi posléz,

zasypán byl mnich Ramondo,

kameny ho kryly těžce,

ležel jako pod mohylou.

Pusto bylo, ticho, hlucho,

moře šumělo jen tiše

a na nebi hvězdy plály.

V mohyle však žil Ramondo,

vědomí se navrátilo,

zmírajícím hlasem zpíval:

„Chvála tobě, Hospodine!

Z hrobu zvedni mě, bych trpěl,

dále sloužil, nejsem hoden

tvého klidu, tvého míru.“

Zpíval tak a krev mu tekla,

prosákala písek mořský,

vzplála divem elixiru,

jehož druhdy byl se napil,

jako démanty a zlato.

Celá mohyla jak v báji

zazářila světlem čarným,

svítila na moře nocí

jako hora z chrysoprasu...

Přiblížil se koráb k břehu,

přilákala ho ta záře,

muži, kteří po něm pluli,

užasnuli nad zázrakem.

Rukou třesoucí se jali

sbírati ty drahokamy

s mohyly, až na dně posléz

mnicha našli bez vědomí.

„Svatý jest to!“ zašeptali,

odnesli jej na palubu,

položili na koberec,

klekli kolem, modlili se.

V plachty dmul jim mocný vítr,

jeli mořem rozvlněným

spěchem velkým, neobvyklým.

Slunce když pak vycházelo,

probudilo raněného.

Podivil se mnich Ramondo,

ohlížel se, viděl břehy

z klína vod se vynořovat.

Tázal se svých spoluplavců:

„Jaký břeh to? Která země?“

Pravil jeden z námořníků:

„Královna to Baleárů,

Mallorka a město Palma.“

„Sladká vlasť!“ děl mnich Ramondo

v novou mdlobu upadaje.

Radili se námořníci:

„jeho vlasť?“ Nuž, přistavíme!

Požehnání přinese nám

dobrý čin ten v době bouře.“

Přistáli a položili

mnicha v hluboký klín trávy.

Probudil se opět k žití,

viděl se na pustém břehu,

starý hrad čněl na úboku,

bílá hrobka před ním stála,

dřímající v stínu stromů,

s nápisem tak prostým, krátkým:

„Ambrosia de Castello,

„sestra chudých pod mou deskou

„očekává z mrtvých vstání.“

Nevýslovná sladkosť, něha

proniknula jeho nitro,

vzchopil se však silou slední,

vstávat chtěl a odejíti.

V mžiku tom jej ruka jala,

ruka jako matky něžná,

žena v závoj zahalena

stála před ním majestátně.

„Cíle došel’s,” pravila mu,

„milost Boha jesti velká,

„posýlá mě k tobě, bratře!“

Pohled’ na ni s udivením:

„Zvěstuj mi, kým jsi a zvedni

závoj svůj, bych v tvář ti hleděl!“

Sladce jemu odpovídá:

„Nepozvednu nikdy závoj!

Avšak povím ti své jmeno.

Sestra Smrt jsem, kterou’s zhrdal,

Sestra Smrt, již Bůh posýlá,

sestra Smrt, jež povede tě

v ráj, kde Ambrosia čeká.“

K zemi klesl tu Ramondo

přemožen tak sladkou zvěstí,

v trávu skryl hasnoucí oči,

v její rosu slzy mísil,

prosil zemi roditelku,

která rukami bez počtu

držela ho pevně, mocně:

„Matko země, dej mi volnost!

Vezmi prach můj, pusť mou duši,

kterou sám jsem kdysi k tobě

přikoval v své tupé pýše!

Vezmi prach můj, pusť mou duši,

dobrá moje matko země!

Ponesu tvůj pozdrav hvězdám!“

Šeptal tak a matka země

vyslyšela jeho prosbu,

tělo jeho k ňadrům tiskla,

jeho duch však uvolněný,

očistěný, v Bohu blahý,

v prostor nes’ se mezi hvězdy,

vešel v nekonečnost ráje,

s jásotem kde vítala jej

duše té, jež někdy slula

Ambrosia de Castello.