Rána duše.

Když dítě se uhodí, béřem je v klín,

k srdci je vineme

a s čela zlíbáme bolesti stín.

Děťátko ještě si chviličku zavzlyká

a zas se usměje.

Bolest už necítí – nebyla veliká.

Když duši zraní nám přátelský cit,

v zápětí řekne nám:

Když duše zabolí, nutno to skrýt. –

Dušička potají slzy své polyká,

nikdo ji netiší.

Vždyť není vidět, že rána je veliká.